Neboj se dušičko

K podzimnímu období neodmyslitelně patří dušičkové počasí. Vše je zahaleno v mlze, která předestírá tajemství přírody a podvědomě nás nutí do „strašidelné“ nálady. Možná proto jsem se rozhodla psát sérii článků o vůbec „nejstrašidelnějším“ tématu, o smrti. Jako lékařka bych chtěla, abychom k odcházení byli stejně otevření, jako jsme k příchodu na svět. Přesto přiznávám, že i já se smrti v osobním životě trochu bojím, odmítám ji a nechci na ni ani pomyslet. Články, které zde budou zveřejňovány postupně a které souvisejí s tímto dušičkovým tématem, pro Vás napsali mí přátelé, kteří odchod svého blízkého člověka dokázali prožít takzvaně „na papír“. Každý jiným způsobem, který Vám může přinést nový pohled na věc. Dneska začínám já, z pohledu malého děvčátka, později čerstvé lékařky.

O tom, jak mluvit/nemluvit s dětmi o smrti, si můžete přečíst v tomto článku, který jsem zveřejnila již dříve: http://blogdrklarky.cz/2018/02/27/na-to-jsi-jeste-moc-mala/

Když jsem byla malá, často jsem se bála myšlenky, že mí rodiče jednou umřou dříve než já a já poté zůstanu sama. Tatínek proto vymyslel nevinnou lež. Namluvil mi, že jeho spolužák z medicíny se stal vynálezcem a že mu zavolá, ať pro naši rodinu vyrobí elixír nesmrtelnosti. Na dlouhou chvíli byl s černými myšlenkami pokoj, protože elixír byl neustále ve výrobě, kdykoli mě přepadly chmury. Dodnes si pamatuji reakci babičky, když jsem se jí svěřovala se strachem, že nechci, aby umřela dříve než já. Stála u kuchyňské linky v puntíkované zástěře, v ruce držela vařečku a s tím největším nasazením prohlásila, ať se nebojím, že jednou vybuchne bomba a bude po nás všech najednou. To mě uklidnilo. Mimochodem výše zmiňovaná babička oslavila v červenci tohoto roku 93 let.

Jako lékařka jsem se ke smrti musela postavit mnohokrát čelem. Vzhledem k tomu, že jsem pracovala na velké klinice, kde je vysoká koncentrace těžkých případů, chvílemi mi připadalo, že smrt je všude kolem mě. Některé příběhy pacientů, zejména těch, co měli na starost kolegové, jsem si dokázala držet od těla, až jsem se sama divila, že to umím. Avšak je pár jmen, tváří a smutku v nich, na které nikdy nezapomenu.
Jednu z nejtěžších chvil jsem prožila asi půl roku po škole, když jsem nastoupila na nové oddělení a dostala do rukou malého kojence. Ten den byl na oddělení strašný nátřesk. Neustále se valil jeden příjem za druhým a já si mezi nimi vybrala právě toto miminko trpící nevyléčitelnou chorobou pojivové tkáně. Přijelo v teplotách, ve špatném stavu, ale ne kritickém. Proto jsem jej vyšetřila, nasadila léčbu, zkonzultovala ji se starším lékařem, patřičně jej zaopatřila, řekla sestřičce, co má dělat, obstarala taktéž dalších x svých pacientů, poté předala večer službu sloužícímu lékaři a odešla domů. Druhý den ráno se ke mně v šatně přihnala kolegyně se slovy: „Víš, Klári, Alenka je mrtvá. Já jen aby ses na ranním hlášení nedivila.“ Zamrazilo mě. Utíkala jsem na oddělení zjistit, co se stalo. Alenčin stav se přes noc zhoršil a byl nadále neslučitelný se životem. Hlavou mi začal proudit nespočetně otázek – proč, co a jak se to stalo? Na ranním hlášení se situace do detailu neprobírala, ale po ní jsme se sešli se staršími lékaři a vedoucím oddělení a začala analýza, která mě rozebrala na milion dílků jako puzzle. Všechno se udělalo? Tohle jste zapsala? V kolik hodin přesně? Každá moje čárka v dokumentaci prošla kontrolou. Ten den jsem prožila v jakési mlze a po cestě domů, když jsem byla konečně z dohledu, jsem začala ronit potoky slz. I když jsem věděla, že můj postup byl naprosto správný, schválený starším lékařem, pocítila jsem něco, co jsem ještě nikdy nezažila a přesně jsem věděla, jak to nazvat: svědomí. V koutku mysli mi začal hlodat červíček pochybností, který mi nedával spát a neustále se mě ptal na mnoho otázek. Další den mě cesta zavedla rovnou k primáři, kde jsem chtěla vše ještě jednou do detailu probrat. Naštěstí už měl dokumentaci prostudovanou a uklidnil mě, že léčebný postup byl bez chyby a víc Alence medicína nemohla v tu chvíli nabídnout. Přesto se mi ještě pár dnů a týdnů po světě chodilo těžce, jako by ty myšlenky na smrt nešly zapomenout, setřást ani osprchovat.

Čím déle jsem na klinice v podstatě žila, tím jsem byla otrkanější. Pediatrie je obor vcelku veselý, čas od času ale přišlo na oddělení dítě tzv. dožít. To se pak jen čekalo a spekulovalo se, na koho padne ve službě „černý Petr“. Je patrné, že při pečování o takového pacienta dokážete velmi senzitivně vnímat, jak život visí doslova na vlásku. S jakou nervozitou odcházíte z práce, s takovou přicházíte ráno, protože nevíte, co vás v ní čeká, respektive kdo vás už nečeká. Když jsem jednou takhle „předávala“ dítě sloužícímu lékaři, jak je zvykem každý den, zaskočil mě kolega nestandardním požadavkem. Chtěl po mě, abych předvyplnila úmrtní listy, akorát kolonku času úmrtí nechala prázdnou z důvodu úspory času a energie v noci. Udělalo se mi fyzicky zle a ačkoli to byl můj nadřízený, starší a zkušenější kolega, odmítla jsem. Přes některé hranice prostě nepůjdu. I když jsem si zadělala na osobní antipatie, pocítila jsem to tehdy jako své svaté právo a zároveň nekompromisní povinnost.

Když tak nad tím přemýšlím, příběhů se smrtí mám opravdu spoustu, na to, že z ní v osobním životě ještě občas dělám tabu. Vím, že bych neměla, a proto jsem zvolila tohle téma, tzv. terapie psaním. Protože jakékoli setkání s koncem života doma nebo v práci je z pohledu lékaře vždy nejlepší si prožít, nepotlačovat svoje pocity a třeba si o tom s někým popovídat. Protože slovo smrt není zaklínadlem, nýbrž tečkou, kterou musíme chtě nechtě každý někdy udělat.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík