O mně
Má cesta začala v Olomouci, kdy jsem poprvé čichnula k medicíně na lékařské fakultě Univerzity Palackého. Tato školní půda se nemusela ani moc namáhat a okamžitě si mě získala. Netvrdím, že nepřišly momenty trápení, slz a pocity beznaděje. Po promoci ale došlo k odpuštění a mě ani nenapadlo vzpomenout si na chvíle marnosti a odříkání. Dodnes si vážím své alma mater za to, co mi do dala. Vědomosti, disciplínu a především mi ukázala směr. Olomouc mi darovala doživotní vzpomínky a já tohle období řadím k těm nejlepším doposud.
Láska hory přenáší a já se díky ní rázem ocitla v Praze, na jedné velké pražské klinice. Ze dne na den. Stěhování, nový byt, nová práce, nové město, nový kolektiv. Uff. Nebyla od začátku pohádka. Postupem času jsem se ale „osvobodila“ a přijímám každou novou šanci, kterou mi život nabízí. Nebudu lhát, že jsem si za tu dobu občas nechtěla sbalit saky paky a utíkat zpátky na Moravu. Můj dědeček ale vždycky říkal: „člověk si zvykne i na šibenici“. A já si dokonce dnes myslím, že to šibenice není. Praze jsem dala šanci a udělala si pravý domov s velkým D z našeho bytu na jednom krásném útulném náměstíčku s výhledem na vrcholky střech okolních domů.
Jak má ale život přirozený spád, i já jsem se stihla otěhotnět, poté vdát (přesně v tomto pořadí 
), díkybohu na poslední chvíli odatestovat a konečně – porodit krásného zdravého syna. Od té chvíle se dívám na pediatrii docela jinýma očima. Až teď vidím, jak moc mi kdysi v bílém plášti chyběl vnitřní klid a rodičovská zkušenost. Nepřikládala jsem jí velkou váhu a nevěřila na klišé o její nepřenositelnosti. Teprve vstupenka do světa rodičů mi umožnila lépe se do nich vcítit, chápat jejich potřeby a zároveň sama přebíhat z role do role a doplňovat je dle potřeby. Jako pediatrovi v těle matky se mi dveře ke všedním mateřským problémům otvírají prakticky samy a nutí mě studovat dál. Od oné magické únorové noci se toho prostě hodně změnilo a já se neustále snažím najít kompromis a propojit své zkušenosti lékaře s citem mámy. Tuhle svou „cestu“ popisuju v své knize Dr. Máma, která je mým malým splněným snem. Už odmalička jsem si přála vydat ilustrovanou knížku s pěknou obálkou a měla jsem štěstí, že se můj rukopis zalíbil nakladatelství Rosier na první dobrou. Hurá, sláva! Od 14.9. můžete kupovat mou prvotinu v knihkupectví po celé České republice. Jednou kdo ví, si možná otevřu svou privátní ordinaci a stanu se praktickým dětským lékařem na plný úvazek. Jednak tím budu pokračovat v rodinné tradici a mohu nadále rozšiřovat a zvyšovat kvalitu péče o děti. Jak jste si jistě mohli z některých mých (obzvlášť facebookových) příspěvků všimnout, můj tatínek i bratr jsou pediatři a společně vystupujeme jako tým Triomed.
Jelikož objevuji nepoznané a vždycky mě lákala akce namísto houpání nohama, svůj čas jsem několik let věnovala i Záchranné službě asociace Samaritánů, kde jsem absolvovala pár leteckých repatriací a dodělala si status leteckého lékaře. Od roku 2017 jsem propadla charitativní činnosti. Mým největším štěstím je, že mám dvě úžasné kamarádky, které jsou nedílnou součástí naší organizace DAK. Dejte kolik snesete. Aby jste rozuměli zkratce DAK, jsou to počáteční písmena našich jmen – Dorota, Adéla, Klára. Společně se snažíme pomáhat. Svět sice nezměníme, ale jedincům pomoct umíme.
Do toho všeho píši tento blog za účelem zbavit strachu pacienty a jejich rodiče, přiblížit jim danou problematiku co možná nejvíce lidským způsobem a zjednodušit komunikaci mezi dvojicí pacient – lékař. I já již jsem rodič a chápu Vás, Váš strach, Vaše problémy a obavy. Nejefektivnější cesta jaká existuje je dle mého naslouchat, mluvit a pak najít řešení.
Mám do budoucna hodně plánů, ale nyní mé časové možnosti dovolují plnit jen pár z nich a to postupně. Ve svém volném čase hodně sportuji, protože aktivní život mě drží ve formě a hlavně pohromadě jak psychicky tak fyzicky. Dále jsem se po 13leté docházce do základní umělecké školy vrátila k malování. Proč přestala? Kvůli času. Proč vrátila? Jakmile se objevily starosti běžného života, začala jsem si myšlenky na práci nosit domů a věděla jsem, že tudy cesta nepovede. Intuice mě sama zavedla k barvám a štětcům a já po letech našla způsob, jak se plně odreagovat a nemyslet opravdu na NIC. Takže ano, mám pocit, že to má velký smysl.
No a co miluju dále? Svou rodinu, cestování, létání, dobré jídlo a život. Ten hlavně!
Jak má ale život přirozený spád, i já jsem se stihla otěhotnět, poté vdát (přesně v tomto pořadí ), díkybohu na poslední chvíli odatestovat a konečně – porodit krásného zdravého syna. Od té chvíle se dívám na pediatrii docela jinýma očima. Až teď vidím, jak moc mi kdysi v bílém plášti chyběl vnitřní klid a rodičovská zkušenost. Nepřikládala jsem jí velkou váhu a nevěřila na klišé o její nepřenositelnosti. Teprve vstupenka do světa rodičů mi umožnila lépe se do nich vcítit, chápat jejich potřeby a zároveň sama přebíhat z role do role a doplňovat je dle potřeby. Jako pediatrovi v těle matky se mi dveře ke všedním mateřským problémům otvírají prakticky samy a nutí mě studovat dál. Od oné magické únorové noci se toho prostě hodně změnilo a já se neustále snažím najít kompromis a propojit své zkušenosti lékaře s citem mámy. Tuhle svou „cestu“ popisuju v své knize Dr. Máma, která je mým malým splněným snem. Už odmalička jsem si přála vydat ilustrovanou knížku s pěknou obálkou a měla jsem štěstí, že se můj rukopis zalíbil nakladatelství Rosier na první dobrou. Hurá, sláva! Od 14.9. můžete kupovat mou prvotinu v knihkupectví po celé České republice. Jednou kdo ví, si možná otevřu svou privátní ordinaci a stanu se praktickým dětským lékařem na plný úvazek. Jednak tím budu pokračovat v rodinné tradici a mohu nadále rozšiřovat a zvyšovat kvalitu péče o děti. Jak jste si jistě mohli z některých mých (obzvlášť facebookových) příspěvků všimnout, můj tatínek i bratr jsou pediatři a společně vystupujeme jako tým Triomed.
Jelikož objevuji nepoznané a vždycky mě lákala akce namísto houpání nohama, svůj čas jsem několik let věnovala i Záchranné službě asociace Samaritánů, kde jsem absolvovala pár leteckých repatriací a dodělala si status leteckého lékaře. Od roku 2017 jsem propadla charitativní činnosti. Mým největším štěstím je, že mám dvě úžasné kamarádky, které jsou nedílnou součástí naší organizace DAK. Dejte kolik snesete. Aby jste rozuměli zkratce DAK, jsou to počáteční písmena našich jmen – Dorota, Adéla, Klára. Společně se snažíme pomáhat. Svět sice nezměníme, ale jedincům pomoct umíme.
Do toho všeho píši tento blog za účelem zbavit strachu pacienty a jejich rodiče, přiblížit jim danou problematiku co možná nejvíce lidským způsobem a zjednodušit komunikaci mezi dvojicí pacient – lékař. I já již jsem rodič a chápu Vás, Váš strach, Vaše problémy a obavy. Nejefektivnější cesta jaká existuje je dle mého naslouchat, mluvit a pak najít řešení.
Mám do budoucna hodně plánů, ale nyní mé časové možnosti dovolují plnit jen pár z nich a to postupně. Ve svém volném čase hodně sportuji, protože aktivní život mě drží ve formě a hlavně pohromadě jak psychicky tak fyzicky. Dále jsem se po 13leté docházce do základní umělecké školy vrátila k malování. Proč přestala? Kvůli času. Proč vrátila? Jakmile se objevily starosti běžného života, začala jsem si myšlenky na práci nosit domů a věděla jsem, že tudy cesta nepovede. Intuice mě sama zavedla k barvám a štětcům a já po letech našla způsob, jak se plně odreagovat a nemyslet opravdu na NIC. Takže ano, mám pocit, že to má velký smysl.
No a co miluju dále? Svou rodinu, cestování, létání, dobré jídlo a život. Ten hlavně! 
