Ve svých dětech žijeme dále, pronesl Euripidés a měl velkou pravdu. Proč se v nich tolik vidíme? Proč nás někdy až mrazí z toho, co udělají, řeknou, a my v tu chvíli vidíme jednat sami sebe skrz cizí tělo? Odpověď se nachází nejen v genech, ale také v zrcadlení. Jakmile děti trošku povyrostou, je až komické sledovat, jak po nás všechno krkolomně opakují, protože chtějí být do puntíku stejné jako my. S přibývajícím věkem prvoplánové opakování není tak okaté a zcela přirozeně se transformuje do sdílení názorů a životních postojů.
Je dobré si uvědomit, že jako rodiče se každý den navždycky do potomků vpisujeme svými činy, slovy i chováním. A něco tak zdánlivě individuálního, jako je zdraví, péče a přístup k nemoci, se do nich obtiskne jako razítko na papír.
- Tak třeba rodiče „hypochondři“ přenášejí své bolístky na děti, zadělávají jim na celoživotní strach z nemoci a dávají tím nezvykle mnoho prostoru pro vznik psychosomatických obtíží.
- Úzkostlivá maminka tahá svou dceru do ordinace tak dlouho, až tam jednou bude chodit sama stejně často s obavou, zda jí tentokrát opravdu něco není.
- Tatínek, který bagatelizuje problémy svého syna, je na nejlepší cestě vychovat z něj „tvrďáka“, kterému přece nikdy nic není a jednou bude dřít do úmoru i za cenu absolutního vyčerpání. Pojede doslova přes vlastní mrtvolu.
Náš životní styl je i jejich životním stylem, minimálně do doby, než naše děti začnou být ekonomicky aktivní, budou si vydělávat, nakupovat, vařit a nakládat s volným časem dle svého gusta. Ale i tehdy v nich budou převládat zakořeněné návyky z dětství, které s nimi přirozeně vchází do partnerství, aby svedly souboj s těmi od partnera, a pak se v této remixované podobě předají další generaci.
Jak ze sebe darovat jen to nejlepší? Je to extrémně nepohodlné, pracné a náročné, ale pokud chceme, aby naše děti byly postaveny do života v té nejlepší kondici, aby jako dospělí byli zdraví, cílevědomí, jedli vyváženou stravu a dostatečně se hýbali, musíme tato pravidla dodržovat bez výjimky také. Proč? „Protože“ zrcadlení.
Všechno pro dcerku
Ty nevinné hluboké oči, když se v bílém plášti skláním nad vyšetřovací pult, mě vždycky dokážou zcela pohltit, ať už je miminko drobné, baculaté, holohlavé či vlasaté, usmívající se nebo vystrašeně uplakané. U malé Světlanky na desetiměsíční preventivní prohlídce to nebylo jinak. Upřímně se na mě smála s dvěma blýskajícími se řezáky, vystupujícími z dolní čelisti, jako by mi je chtěla hrdě předvést.
To je tak krásná holčička, co mi tady jen nesedí? přemýšlím v duchu pro sebe. „Světlanka za poslední měsíc hodně přibrala, čím ji krmíte?“ „Pribináčky!“ odpovídá starší sestra a maminka ji ihned opraví. „Ne, ty dostává výjimečně, paní doktorko. Nemá z čeho přibírat, dostává jen sunar.“ „A kolik toho sunaru dáváte?“ „To přesně nevím, jedna plechovka nám vyjde asi na tři dny.“ „Pije pořád!“ hlásí maminčina zmenšenina. Maminka opět jako by nás neslyšela. „Dáváte už nějaké příkrmy? Zeleninu?“ snažím se v celé situaci zorientovat. „Ještě ne, vším se dusí.“
Vysvětlím mamince princip zavádění příkrmů, zatímco Světlanka leží nehybně na podložce, neschopna se pod svou tíhou otočit na bok, natož přetočit na bříško. Vnímám maminčin pohled směřující skrze můj hrudník někam do dáli. Místností rezonuje můj hlas, zatímco souběžně vedu dialog se svým vnitřním já, kterého se chtě nechtě musím zeptat: Proč plýtváš energií tam, kde o to nestojí? Z fleku bych mohla vyložit karty a předpovědět budoucnost této zdánlivě šťastné holčičky vyrůstající v láskyplném prostředí.
„Zkuste alespoň začít tak, jak jsem vám to vysvětlila, a sunar začněte šidit, deset odměrek na jednu flašku je opravdu hodně! Postupně snižujte objem prášku a nebojte se zařadit čistou vodu.“ Maminka rázem ožije. „Vodu? To já už jsem jí dala i krabicový multivitamín!“ snaží se mě trumfnout. „Ten nemá ale žádné vitamíny, dejte jí vodu!“ oponuji. „Ale my u nás nemáme dobrou vodu,“ namítá a ihned nabídne řešení, „já jí koupím Rajec!“ „Klidně kupte Rajec,“ rezignuji. „Domluveno, pořídím Rajec Pampelišku!“
Se zavřením dveří ordinace se snažím od celé situace oprostit, ale jde mi to ztěžka. Mám doma stejně starého syna a nechci se smířit s byť nevědomým, zdánlivě nevinným poškozováním malých dětí. Kdo ví, třeba jednou budou spolu chodit do třídy a Světlance se budou za její tloušťku děti smát. Vyroste z toho? Když se dívám na maminku a životní styl celé rodiny, bojím se, že šance je mizivá. Většina obézních dětí zůstává obézní i v dospělosti.
Navíc Světlanka má k tomu všechny předpoklady, které nechtěně posbírala ještě dřív, než byla na světě. Její vrozené predispozice zdárně interagují s negativními faktory, k nimž lze zařadit maminku s obezitou, prenatální překrmování plodu a vyšší porodní hmotnost. Navíc Světlanka je odjakživa krmena umělou formulí, tudíž si neumí tolik regulovat příjem kalorií jako děti kojené a je více dětskou nadváhou ohrožena.
Z toho vyroste
Rodiče spoléhají, že jejich ratolesti z vyšší váhy vyrostou, ale už nevědí, že tukové buňky se vytváří v raném věku dítěte a poté se jejich množství po zbytek života mění velice málo, dochází pouze ke změně jejich velikosti. Novorozenci mají na své hmotnosti velký podíl vody a množství tuku přirozeně v prvním půlroce přibývá (v pátém či šestém měsíci tvoří až 25 %). Poté se postupně odbourává a je s přibývající fyzickou aktivitou přirozeně nahrazován svalstvem.
U Světlanky je psychomotorický vývoj značně opožděný, ale je nad slunce jasné, co je zde příčinou. Je oproti svým mrštným vrstevníkům o mnoho těžší a pohyb je pro ni několikanásobně náročnější.
Tukové buňky jsou pro laickou veřejnost takřka imaginární, tak proč se nad nimi pozastavovat… Takové ječné zrno na oku dokáže člověka potrápit, proto ho lidé řeší a poctivě dodržují lékařem předepsaný terapeutický postup. Ale o skrytých důsledcích metabolického onemocnění zvaného obezita se nikdo nechce bavit. Vysoký krevní tlak, kardiovaskulární onemocnění, cukrovka druhého typu, bolesti kloubů, zvýšený výskyt nádorových onemocnění nebo mimochodem psychické obtíže, to je všechno daleká budoucnost, počínající pubertou.
Roky běží a korpulentní Světlanka přichází v sedmi letech předvést, jak se jí daří. Vypadá spokojeně, začala chodit do první třídy, sedí v první lavici a má ráda kreslení. Maminka požaduje omluvenku do plavání na celé pololetí z důvodu kašle, který se objeví po každé návštěvě bazénu, a ona už odmítá nechávat Světlanku pořád doma, aby zameškávala další a další hodiny.
Světlanka přichází v obtáhnutých legínách vytažených do pasu, pupík skrývá ve volnějším svetru pod kolena. Nohy má lehce do X a nožní klenbu vymizelou. S radostí mi udýchaně vykládá, jak chodí do klavíru a keramiky, zatímco s tanečky již skončila, protože paní učitelka ji dávala často cvičit až do poslední řady. Chválím ji za její zájmy, ale snažím se s maminkou promluvit o vhodných svačinách, nesladkém pití a navrhnout jinou alternativu sportu.
Bohužel Světlance údajně odmalička nechutná zelenina. Ale také jí byla odjakživa nabízena sladší a atraktivnější varianta pokrmu, což samozřejmě vedlo k oblibě nevhodného spektra potravin. Vypěstované stravovací návyky z raného dětství se nyní propisují do jejího stávajícího jídelníčku, který si Světlanka již sama řídí a zarytě vyžaduje.
Zdravé dítě se nepřejídá. Má vyvinutou přirozenou regulaci příjmu potravy i výdeje energie. Tím je před obezitou chráněno. Tento proces byl u Světlanky samotnými rodiči narušen – její přirozené jídelní chování bylo vytlačeno soustavnou nadměrnou nabídkou chuťově atraktivní stravy s vysokou energetickou hodnotou ve spojení s nedostatkem pohybové aktivity.
Maminka ale nevidí důvod k obavám a Světlanka je spokojená podobně jako kdysi na přebalovacím pultu, má totiž vše, co si kdy vysnila. Dobré známky, kroužky, co ji baví, a spoustu kamarádů. Kolektiv této věkové kategorie ještě nevnímá výrazný rozdíl pohlaví a sexuality. Na to, že by jednou mohla mít komplexy a problém s výběrem partnera, mi maminka sebejistě odporuje: „Podívejte se, jak je šťastná!“
Mlčím, v tento přítomný okamžik má stoprocentní pravdu. Akorát já vím, že tohle není stávající nevýznamná kosmetická odchylka, ale závažné postupující multifaktoriální onemocnění, se kterým se budeme potýkat neustále, dokud rodiče nedojdou k rozhodnutí něco změnit.
Měla by něco dělat
„Dneska přijde Světlanka s tatínkem!“ hlásí mi sestřička ve dveřích. „To se moc těším, zatím jsem ho viděla párkrát, když maminka nemohla přijít.“ O pár hodin později do dveří vtrhne malý muž s obličejem stejně kulatým jako bříškem a za ním s neznatelným pozdravem, ale o to prostorově výraznější Světlanka. Děti s alimentární obezitou jsou velké a těžké, taktéž jejich vzrůst akceleruje a nejde si nevšimnout, že u dívek, jako je Světlanka, začíná puberta o něco dříve.
„Ahoj, Světlanko, jak se máš?“ „Fajn.“ Dosedne na židli s viditelnou úlevou, vystoupání do třetího patra jí zjevně dalo zabrat, pomyslím si. Sestřička mi donese prvotní výsledky, moč se nedělala, jelikož Světlanka má menstruaci, tlak má vyšší, oči v pořádku. Tatínek mi podává starou zprávu z ultrazvuku břicha se závěrečnou diagnózou steatózy jater. Nyní Světlanku bolí nohy a v krku, zřejmě prochladla na včerejší túře se školou. Na Světlance je znát počínající zánět horních cest dýchacích.
„Ty klouby ji ale bolí čím dál častěji, hlavně po tělocviku,“ oznamuje mi tatínek, načež změní tón hlasu a lehce vyčítavým tónem poznamenává, „to má tou tloušťkou! Já jí pořád říkám, že se má jít proběhnout!“ „Jako sama? Kam?“ vyzvídám, protože se mi zdá nereálné, aby desetileté dítě mělo disciplínu a začalo samo pravidelně běhat. „No tak má jít s kamarády!“ hudruje dál s růží ve tvářích.
„Pokud má vaše dcera změnit životní styl, potřebuje oporu v celé rodině a také to, abyste všechny zásady v rámci zdravého jídelníčku a pohybu dodržovali s ní. Ona si sama nevydělává, nenakupuje a nevaří, musíte jí v tom pomoct. Světlanka pouze zrcadlí životní styl vaší rodiny, který není její vinou, ale vaší vizitkou. Mohla bych vám dát doporučení na výživovou poradkyni pro děti, která by pomohla celé rodině…“ Tatínek na mě zaraženě kouká, ale já cítím upřímnou úlevu z čistého stolu před sebou a odvahy bezostyšně ukázat prstem na původce.
„Ne, děkuji, nejdřív si promluvím s manželkou a uvidíme, co se dá dělat… zvládneme to sami,“ odpoví stroze. „ A abych nezapomněl, co na těch játrech má?“ zeptá se. S klidem odpovídám, že jí tukovatí vlivem velké nadváhy. „A léky nepotřebuje?“ tatínek již nečeká na odpověď a odchází. Světlanka mi letmo zamává a jsou v cuku letu pryč. Světlanka ordinaci nenavštěvuje moc často, proto doufám, že až ji příště uvidím s časovým odstupem, celá situace se někam pohne. To ještě netuším, jakým směrem…
Konečně žiju podle sebe
O tři roky později se během pracovních hodin vyhrazených pro nemocné zjeví ve dveřích vyzáblá dívka se špatnou pletí, zahalená v oversize kabátu. Chvíli mi trvá, než si ji zařadím. Panebože, vždyť je to Světlana! „Co se to s tebou stalo?“ „Vzala jsem život do vlastních rukou,“ řekne překvapivě pevným hlasem a s jakousi hrdostí, že se dokázala vymanit z rodiny tlouštíků. „Konečně jsem se uzdravila, akorát potřebuji omluvenku do plavání, mám po bazénu ošklivý ekzém.“
Zkoumavě si ji prohlížím, ale nic víc než kruhy pod očima, aknózní pleť a suchou, nezdravě vypadající kůži na těle nevidím. „No, prostě potřebuju shodit ještě pět kilo, než mě někdo uvidí v plavkách,“ přizná pravý důvod dnešní návštěvy. Omluvenku do plavání před několika lety chtěla přece její maminka z důvodu kašle, vzpomenu si.
Paradoxně dnes, tady a teď, stojíme se Světlanou na druhém konci provazu a já vidím, jak se dívá skrz mě a myslí na gramy své živoucí váhy. Její přemrštěná reakce na nadváhu v citlivém období jménem dospívání ji svedla do poruchy příjmu potravy, která ji nyní vážně ohrožuje na životě. „Co na to maminka?“ zeptám se. „No, říká, že hlavně že jsem šťastná…“
Pokud vás zamrazilo, jak jednoduše a automaticky jste se převtělili do duše Světlanky, je na čase s tím něco dělat. Jak? Úplně jednoduše. Zastavit se a uvědomit si, jaká byla a jaká bude vaše cesta. Psychologové tvrdí, že naučené vzorce chování lze vůlí ovládnout a změnit. Zcela vědomě s cílem, že to chceme jinak.
Poznali jste ve Světlance dítě své kamarádky? Můžete s ní opatrně promluvit. Někdy slovo blízkého člověka znamená více než pomocná ruka lékaře.
A pokud jste rodiči Světlanky, máte skoro vyhráno: jste přímo u zdroje. Přestaňte lhát sami sobě, že za to nemůžete. Také přestaňte lhát svým dětem, že jíst čokoládu je špatné, ale vy ji spořádat můžete. Zkuste jít příkladem a velmi brzy uvidíte výsledky – možná ne na sobě, ale na svých dětech určitě.
