Browsing Category

Kontroverzní témata

Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Nejlepší nejhorší zážitek

Jednou se mě jeden pětiletý kluk zeptal, jestli jeho babička umře dřív, protože je stará. Pamatuju si, že jsem se nemohla ubránit úsměvu. Je to přeci tak logická úvaha – když je někdo nejstarší z rodiny, měl by odejít dřív. Řekla jsem mu, že to tak nemusí být, protože se může stát něco moc smutného, třeba nehoda nebo nemoc, a může umřít kdokoliv jiný.
Taky jsem si vždycky představovala, že jako první umře babička. Bylo to ale jinak. Byl červen, kvetl zlatý déšť, dozrávaly rané třešně, děti se těšily na konec školního roku a umřela moje mamka. Měli jsme to štěstí, že jsme s ní mohli být až do úplného konce. Věděli jsme, že to přijde, jenže to nic nemění na tom, že se na to člověk vlastně nemůže vůbec nijak připravit. Bude to znít možná divně, ale byl a je to můj nejlepší nejhorší zážitek.

Fáze č. 1: Já nemůžu, ale já musím.

Hned poté, co jsme mamku vyprovodili ze světa, nastalo něco, co se dá nazvat jedině jako „prázdno”. Jak se to projevovalo?
Ještě několik měsíců poté jsem se každé ráno budila s pocitem „tak vážně je to pravda” –  první myšlenka, co mi vždycky zrána vytanula na mysli, byla „mamka umřela”. Vlastně jsem se ty první dny a týdny ani nechtěla vzbouzet, abych si nemusela uvědomovat skutečnost. To člověku zrovna nepřidá na energii, když hned s prvním otevřením očí myslí na něco, co mu způsobuje tak velikou bolest.
Tou dobou jsem si myslela, že jsem vyplakala už všechny zásoby slz na celý život, že už mi nikdy nic nebude chutnat, nic mě nebude bavit a že už nikdy nebudu schopna žádného hlubokého citu. Neuměla jsem přijmout skutečnost, že v naší rodině, v které jsme měli a máme hezké a fungující vztahy, umřela moje máma (v relativně „mladém“ věku), dobrý člověk, a že někteří lidé, kteří jsou zlí, žijí pokojně až do vysokého stáří. Nedovedla jsem si představit, že bych z něčeho mohla mít opravdovou radost anebo že bych se ještě někdy mohla zamilovat.
Měla jsem před sebou 2 měsíce prázdnin, během nichž jsem se potřebovala dát aspoň jakž takž dokupy, abych zvládla státnice, z kterých mě den před máminou smrtí vyhodili. Ty státnice jsem prostě musela dát, to mi bylo jasné, i když jsem nevěděla, kde na to mám asi tak nabrat sílu. Hodně mi tehdy pomohlo, že jsem se obrátila k činnostem, které se dělají rukama a které jsem vždycky chtěla zkusit, ale „nebyl na ně čas”. Pekla jsem chleba a buchty, zkoušela, co dělá která ingredience v těstu, a smála se tomu, když se mi to připeklo nebo když z toho vznikl „pancrfaust” (výraz, který užíváme v rodině pro buchtu, která je po upečení zdrclá).

Fáze č. 2: Potřebuju mluvit s mamkou.

Bylo mi 24, když mamka umřela. Měla jsem pocit, že ještě nejsem kompletním člověkem a že vůbec nevím, co mám dělat. Rodiče, jiný blízký příbuzný nebo přátelé, s kterými máme ty nejpevnější vztahy, jsou jako maják, který nám svítí ve tmě a ukazuje cestu. Akorát to bereme jako samozřejmost a moc si neuvědomujeme, že pro nás takto fungují, dokud je neztratíme. Zní to jak z nějakého trapného motivačního videa, že? Ale ono to tak vážně je. Při truchlení člověk zažívá veškerou plejádu pocitů a uvědomění, o nichž doposud neměl tušení, že je jich schopen. Mně máma v prvním roce, kdy jsem byla bez ní, nejvíce chyběla (a chybí, ale už jsem si na to asi „zvykla”) při takových těch každodenních zážitcích, které jsme spolu sdílely. Bolelo uvědomit si, že jí nemůžu zavolat, že jsem v sekáči našla boží sako za 49 korun, že mi někde otisknou článek, že mi před nosem ujel vlak a nadávám na peróně, že jsem se včera picla a mám kocovinu atd. Obecně v situacích, kdy se mi něco povedlo anebo kdy jsem něco pokazila. Nestihla jsem jí říct tolik věcí, nestihla jsem s ní probrat „zásadní témata”, měla jsem s ní víc mluvit, více se jí věnovat…
Každý máme v sobě vnitřního rodiče, takový ten vnitřní hlas, který nám podvědomě říká, co by na to, co děláme a jak se rozhodujeme, řekla mamka/řekl taťka. Mámina závěrečná věta poté, co pragmaticky zhodnotila nějaká pro a proti, bývala: „Zařiď se hlavně tak, abys ty byla spokojená.” Hodně mi to zní v hlavě a vím, že mě to bude provázet do konce života. Taky jsem si vymyslela takový fígl, jak s mámou mluvit, když jsem řešila nějaké dilema, třeba jestli mám dát výpověď a odstěhovat se do jiného města, ale i u mnohem jednodušších situací (jsou hezčí takové nebo makové povlaky na polštářky?). Když jsem o tom hodně přemýšlela před spaním, pak se mi o mamce zdávalo a probírala jsem to s ní ve snu. Síla autosugesce je neuvěřitelná. O co víc mi chyběla máma, o to méně mi chyběli někteří z mých kamarádů. Zcela přirozeně, aniž bych nad tím nějak uvažovala, se mi udělal „filtr na přátele”. Zůstali (a zůstávají) jen ti, s kterými máme vztahy reciproční (vzájemně si dáváme a bereme ze sebe to nejlepší i nejhorší). Uvědomila jsem si, že čas je to nejcennější, co můžu někomu dát, a opravdu mě neba poslouchat hodiny a hodiny výlevy o nespokojených vztazích, v kterých jejich účastníci pořád setrvávají, a dalších pseudoproblémech. Jsou totiž problémy a „problémy”. Nebanalizuju situace jiných, každý máme jinou míru frustrační tolerance, jen pro citové upírství nemám pochopení.

Fáze č. 3: Bolí mě (tělo).

Od té doby, co se to stalo, se hodně zaměřuju na to, jak jsou smrt, truchlení a různé depresivní stavy zobrazeny ve filmech, v literatuře nebo v psychologicky laděných článcích. Když to s tím, co jsem prožívala, nějak rezonovalo, dokázalo mi to pomoct. Co si pamatuju, tak mě upoutalo tohle a tohle (a tohle pomohlo zorientovat se v procesu truchlení), způsobilo mi to katarzi. Kde se tematizoval vztah matky a dcery nebo úmrtí rodiče, u toho mi kanuly slzy. Taky jsem spustila nezastavitelný proud slz u tohohle (protože se tam oslavovala maminka). Brečela jsem a brečívám i u lecjakého kýče, pamatuju si, jak mě rozbrečelo tohle, a mimochodem, předvídatelné TV romance natočené podle Rosamunde Pilcher jsou na to vůbec nejlepší. Řekla jsem si od jisté chvíle, že žádné emoce nebudu dusit, a všechny ty slzy pouštěla ven. To je asi rada, kterou bych dala každému. Dnes jsem schopná se rozbrečet u toho, když paní Váňová s dojetím mluví o tom, jak vytrénovala na Velkou Pardubickou koně, kterému nikdo nevěřil, a on jí to teď vrátil tím, že ten dostih vyhrál. Slovy mé sestry, obecní plačka.
Záviděla jsem ostatním lidem nejen mého věku, že mají mámu, a to i v případech, kdy s ní neměli zdravý a láskyplný vztah. Nemohla jsem si pomoct, záviděla jsem jim, že ji můžou obejmout, pohladit, koupit jí dárek, postěžovat si jí, že je máma může za něco zdrbat. Prostě že můžou někomu říkat „mami”. Uvědomovala jsem si hodně trpce, že mamce nebudu nikdy moci říct žádnou z těchto (tehdy možných) budoucích novinek – že jsem se dostala na doktorát, že jsem dostala skvělou práci, že jsem těhotná, že se budu vdávat. Moje máma nikdy neuvidí mého budoucího manžela, moje budoucí děti nikdy neuvidí moji mamku jako babičku, nikdy k ní nepojedou na prázdniny, nikdy jim nenavaří nedělní oběd, nikdy s nimi nebude zpívat u klavíru, nikdy mi nedá žádnou aktuální radu k výchově dětí. (Ale mám tetu, která je jako moje druhá mamka, a nejlepší macechu. Někdo po smrti mámy nemá už vůbec nikoho.) To všechno bolelo fyzicky. Ráno se mi nechtělo z postele i proto, že jsem se cítila extrémně vyčerpaná, jako kdybych x dní nespala. Bolela mě záda a všechny svaly, přes den třeba zničehonic hlava, žaludek byl dlouho jako na vodě a přepadávaly mě stavy úzkosti, demotivace a pocit, že mám v hlavě vymeteno a nic nedokážu, že je všechno úplně marné a k ničemu.
Dopřála jsem si další věc, na kterou jsem měla zálusk už nějakou dobu. Začala jsem cvičit jógu. Udělala jsem si z ní zálibu, která pro mě měla terapeutický účinek. Za prvé mi dělalo dobře, že mi někdo jiný říká, co mám dělat, protože jsem si sama nebyla jistá tím, kam v životě směřuju, a za druhé jsem u toho dokázala vypnout, několikrát týdně najít aspoň hodinu klidu.

Fáze č. 4: Svět není spravedlivý.

Když mi bylo nejhůř, paradoxně jsem si začala vyčítat, že se přeci mám jak prase v žitě, mám dobré bydlení, perfektní vzdělání, luxusní vyhlídky do budoucna, můžu cestovat, kdy chci a kam chci, koupit si, co chci, že mám všeho více, než kolik reálně potřebuji, a především JSEM ZDRAVÁ. Začala jsem si více všímat lidí, kteří z jakéhokoliv důvodu nemají to, co já. V té době jsem často mluvila s bezdomovci, kteří mě poprosili o drobáky a ke kterým jsem předtím spíš měla ve zvyku obracet se zády. Bylo to zajímavé sociologicky i psychologicky.
Zase to bude znít jako klišé, ale prostě jsem věděla, že musím něco dělat, jinak se z toho všeho pose*u. Někdy v té době se zrodil nápad na DAK. Dejte, kolik snesete. Naštěstí jsem k tomu ponoukla i další své dvě blízké kamarádky, protože sama bych to ve svých stavech naprostého tělesného vyčerpání rozhodně nezvládla.
Z téhle drobné filantropie na různých frontách jsem si vybudovala zvyk. Nejsem totální sluníčkářka, stejně jako není potřebný jako potřebný. Přispívám na různé věci, které mě zaujmou na Hithitu nebo Darujme. A taky pravidelně každý měsíc na projekty, které pro mě mají velký smysl, třeba na mladé vědce, kteří by snad jednou mohli vymyslet lék na raka, nebo nadacím s mnohaletou tradicí, které pomáhají systematicky a účinně.

Fáze č. 5: Všechno hezké máme před sebou.

Lidi mi říkají, že se málo směju, že jsem příliš seriózní a přísná. Většina těch lidí o mě neví nic bližšího a usuzují z letmých dojmů. Myslím, že jsem veskrze pozitivní člověk. Pozitivnější než většina mých blízkých a přátel. Umím si v nejhorších situacích najít něco hodnotného, nějaké ponaučení. V krizi hledám řešení.
Díky tomu, co se nám v rodině stalo, jsem lepším člověkem. Naučila jsem se poslouchat sama sebe a soustředit se na to, abych si plnila sny, byť se zdály být totálně nedosažitelné nebo absurdní a někteří z mých blízkých pro ně neměli pochopení. Chtěla jsem mluvit na konferenci o Haškových povídkách a zmínit tam slovo latrína (splněno). Chtěla jsem jet do Číny a do Ameriky (splněno). Chtěla jsem zažít holčičí survival trip v autě v drsné severské přírodě (splněno). Chtěla jsem se začít věnovat dobročinnosti (splněno). Chtěla jsem mít práci podle svých představ (splněno). Chtěla jsem svítící lampiónky nad postelí (splněno)…

Vím, že jsem to celé zpracovala asi po třech a půl letech. Je to proces, který není možné uspěchat, musí se odžít.
A vím, že všechno hezké, co jsem si vysnila, mě ještě čeká. Štěstí je otázkou volby. A volba je otázkou rozhodnutí.

Kristýně a Lukášovi a všem, kteří prožívají podobnou situaci. (AH)



Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Odcházení

Jak jsem slíbila, že o dušičkách se budu věnovat tématu o smrti, tak plním. Další článek pro Vás nachystal můj kamarád, který zachytil odchod svého milovaného člověka na papír. A že to udělal láskyplně, upřímně, až z toho běhá mráz po zádech…

Všechno má určenou chvíli, a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození a čas umírat, čas sázet i čas sklizně, čas budovat a čas bořit…

Nevzpomněl jsem si na tento úryvek Bible poprvé, když jsem tiše stál tady, na zahradě mého dědečka, který den před tím zemřel. Začátek března je zvláštní čas. Zima odešla a jaro ještě nepřišlo. Jako by ta dvě roční období nechala krátký čas na klid… Smrtelně tichý klid. Stromy bez listí, unavená tráva a les bez jediného ptačího hlasu.

V takovém čase opustil tento svět. Po několika týdnech na LDN v proležené posteli, napůl bdělý, napůl ve spánku prožívajíc svůj život pozpátku. Občas si myslel, že je doma, vedle své ženy, se kterou prožil šest desetiletí plných dětí, výletů, sportu, trápení, radostí a zahrádky. Jeho ruka je tam patrná v každém prkně, každé kytce a střihu jabloní, které tam rostou.  Ač nejsem věřící a ezoterice taky moc nevěřím, cítím jeho blízkost. Jako kdyby energie, kterou tam vydal, na zahradě zůstala. I když mě stále bolí jeho odchod, blízkost té energie mě tu uklidňuje.

Když máte někoho rádi a vidíte, jak vám mizí před očima, právem máte pocit zmaru. Na LDN navíc vidíte i ty ostatní… leží tam s plínkami, pijí čaj z lahvičky a občas někdo tenkým hláskem o něco prosí. Jak těkavý je život říkám si, když tak lehce umí odejít z takového sportovce a silného chlapa, jakým byl můj děda. Leží tu, spí mělkým spánkem a občas otevře oči v mlhavé vzpomínce nebo myšlence. Občas mu dám napít z lahvičky a snažím se poslouchat, co mi chce říct. Tak strašně rád bych mu rozuměl, ale jeho hlas je moc tichý. Naše oči si stále naštěstí rozumí. Vidím, že ví, že jsem u něj a že to stačí. Vím, že vzpomíná na to vše, co jsme spolu zažili a co mě a bráchu naučil. Nevidím v tom pohledu beznaděj ani výčitku, že by byl život krátký. Vždycky žil naplno a v těchto chvílích na člověku poznáte, zda něčeho lituje, nebo ne. Když nemohl mluvit on, promluvil jsem já. Povídal jsem mu o zahrádce a vzpomínal na zvlášť hezký den a ve vzpomínkách jej prováděl jeho oblíbenými místy. Nejdřív pozorně poslouchal, ale časem se jeho pohled mlžil, až zavřel oči a naštěstí jen usnul.

V tu chvíli mi to došlo. Vždyť přicházení na svět i odchod z něj si jsou nadmíru podobné.

Den poté, když jsem uspával dvouletého synka Toníka, jsem se vrátil myšlenkama na předchozí večer na LDN. Toník cucal mlíko z lahvičky a poslouchal pohádku, kterou jsem mu vyprávěl. Snažil se zůstat vzhůru, ale jeho pohled se zakalil, zavřel oči a usnul. Když vzpomenu na porodnici, vybaví se mi bezmocná tělíčka dětí, která jsou také odkázána na péči sester a rodičů. Rozdíl oproti LDN je ale v atmosféře. Zatímco v porodnici je cítit příslib toho, co děti čeká, čím se stanou, jaké velké věci v životě provedou a zažijí… na LDN je to jinak. Velké zážitky a činy odchází, odchází i vzpomínky, dávné lásky, prohry a úspěchy. Je dobře nad tím truchlit, a je dobře také nezapomenout.

Můj pohled jako člověka stojícího někde mezi dědečkem a Toníkem, mi otevřel perspektivu, na kterou v životě zapomínáme a tou je nadhled. Vždyť nedávno jsem prožíval radost s malým uzlíčkem v ruce a dnes se tu loučím s milovaným člověkem. Je důležité v životě řešit, co bude k večeři, že nás šéf naštval, že o víkendu bude na prd počasí, ale nezapomínejme na to, že jednoho dne jsme se nadechli poprvé a jednoho dne vydechneme naposledy. Nezapomínejme v marastu všedního dne na krásné věci. Neplýtvejme jedinou sekundou svého života. Jednou budeme ležet v posteli a hledět do očí svých dětí. Nebudeme jim to moci možná ani říct, ale udělejme vše pro to, aby věděly, že náš život jsme žili pro ně, že každá sekunda stála za to. Nám i jim se pak bude lépe loučit.

Jednu neděli se u dědy docela náhodou sešla skoro celá rodina. Měl lepší den a občas s námi i promluvil. S bráchou jsme jej vzali kolem ramen a dali jej do sedu, aby na nás lépe viděl. Chytil nás pevně a řekl „Děkuju, jste hodní kluci“. Koukl na nás a já věděl, že tohle je rozloučení. Chvilku jsme se tak drželi a já si vzpomněl na fotku, kde nás takhle drží, když nám byl necelý měsíc.

Dva dny potom jsem v práci kouknul na mobil a měl jsem nepřijatý hovor a smsku.

I bez jejího přečtení jsem věděl, že se uzavřel jeden krásný život jednoho skvělého člověka.

Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Neboj se dušičko

K podzimnímu období neodmyslitelně patří dušičkové počasí. Vše je zahaleno v mlze, která předestírá tajemství přírody a podvědomě nás nutí do „strašidelné“ nálady. Možná proto jsem se rozhodla psát sérii článků o vůbec „nejstrašidelnějším“ tématu, o smrti. Jako lékařka bych chtěla, abychom k odcházení byli stejně otevření, jako jsme k příchodu na svět. Přesto přiznávám, že i já se smrti v osobním životě trochu bojím, odmítám ji a nechci na ni ani pomyslet. Články, které zde budou zveřejňovány postupně a které souvisejí s tímto dušičkovým tématem, pro Vás napsali mí přátelé, kteří odchod svého blízkého člověka dokázali prožít takzvaně „na papír“. Každý jiným způsobem, který Vám může přinést nový pohled na věc. Dneska začínám já, z pohledu malého děvčátka, později čerstvé lékařky. Continue Reading

0-10let, Kontroverzní témata, Náctiletí

Lapeni síti

Jak jsem již několikrát zmiňovala, snažím se zamyslet se nad časem stráveným u obrazovky. Jelikož je práce s počítačem nedílnou součástí lékařského povolání (do karet pacientů rukou již lékaři nepíšou), dobu mimo ordinaci řadím do škatulky času „offline“. Tudíž mám více času v parku pozorovat děti, snažící se točit videa s cílem stát se jednou youtubery. Nebo koukat na malé batole v kavárně tupě hledící do tabletu, z něhož si přehrává nezdravě chytlavou melodii zatím, co maminka do něj láduje svačinu. V neposlední řadě mě fascinují regulérně dospělí lidé natáčející se při chůzi po ulici se zaujatým výrazem hovořící k „followerům“. Continue Reading

0-10let, Kontroverzní témata

Otužování

Zima udeřila a já si začínám užívat tlustých svetrů, roláků a šál omotaných na sto způsobů. Advent a zima, to je prostě moje! Není však přetopený byt, vrstvení oblečení do tvaru cibule a věčně zpomalené „líné“ pracovní  tempo na škodu? Continue Reading

Dívky a ženy, Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Kraniosakrální terapie

Někomu by se mohlo zdát, že můj blog krapet zmírá. Jeho pisatelka je na tom ale právě naopak.

Rozhodla jsem se svůj čas věnovat trošku jiným směrem a začala rozvíjet své schopnosti, které jsem po dobu dlouhých let studia v sobě trošku potlačovala. Medicína mě uzemnila, dala mi zdravý náhled na zdraví a nutí mě až dodneška uvažovat racionálně. Já ale občas doslova létám někde mezi nebem a zemí, ráda jdu jinou cestou a někdy doslova potřebuji dělat něco rukama a ne hlavou.  Continue Reading

0-10let, Kontroverzní témata

Kojení

Ačkoli se kojit v nejbližší době (na tuty v následujících devíti měsících) nechystám, aktivně jsem se zúčastnila přednášky o kojení, kterou organizovala zdravotní sestřička paní Monika Vondrová, která je zároveň i laktační poradkyní a má s novorozenci dlouholeté zkušenosti. Continue Reading

0-10let, Kontroverzní témata

Princip z principu očkování

Když první lékařská fakulta v Praze vypsala kurz očkování pro lékaře a zdravotní sestry neváhala jsem ani minutu kde budu trávit tento páteční červnový den. Přece jen toto téma je v ordinacích dětských lékařů diskutováno každý den. Abych vytáhla bílou vlajku hned na začátku: mým cílem není v tomto článku vyvolat boj a utlouct odpůrce argumenty „proč očkovat“, ale snažit se předat vysvětlení, co se v těle po podání očkovací látky bude dít a cestu ochrany našich dětí ať si zvolí každý sám. Continue Reading

Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Maso-mrkvo-vajíčko-žravec?

Vnější vlivy mají při psaní velký vliv. Ostatně někteří spisovatelé chytají múzy v kavárnách při sklence vína či v přírodě, mně však pro inspiraci stačí dnešní volný den, který je něčím vyjímečný… je totiž striktně bezmasý. Kolik takových dní v roce je… a ani si to neuvědomuju, ale dneska mám zapnutý v hlavě majáček a dávám si sakra pozor, aby se nezakousla do nějaké té flákoty, co půjde náhodou okolo. Continue Reading

Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Akupunktura

Tento článek jsem se rozhodla věnovat své vlastní zkušenosti  s akupunkturou. Ráda zkouším nové věci, pečuji o sebe a hlavně o své zdraví , i když nemám  žádný akutní problém. Říkám si, že je vždycky co zlepšovat. Mám pro to takový svůj výraz „moje prevence“. Jelikož jsem za poslední půlrok obrátila svůj život naruby a moje hlava někdy doslova nestíhala pobrat všechny ty změny, musela jsem spustit kotvu a najít pevnou půdu pod nohama. Dlouho jsem uvažovala o akupunktuře, protože mám ve svém okolí blízké,  co ji využívají,  ať už je to pro bolest zad, odstranění stresu, či k pomoci ovládaní své chuti na jídlo …  to nejdůležitější  je – jsou spokojení. Continue Reading

Kontroverzní témata, Náctiletí

Očkování proti rakovině děložního čípku, ryze ženská záležitost?

Před pár lety velký boom, dnes již docela rutinní součást prevence pro mladé dospívající dívky. Na mé státnici z gynekologie u každého studenta na závěr zkoušení zazněla otázka: jste očkován/očkována Cervarixem či Silgardem (název vakcíny)? Ženská část odpověděla jednotně ano, mužská zase jednotně ne. Tehdy mě to donutilo zamyslet se, proč se ptají i kluků, teda jenom do té doby než jsem dostala index a mohla jít slavit. Continue Reading

Kontroverzní témata

Osteopatie

U nás v republice je jméno této metody spojené s jistou dávkou nedůvěry. Ve světě však osteopatie znamená běžně dostupnou formu pomoci a osteopati jsou na úrovni srovnatelnou s běžnými lékaři. Snad i proto je jejich péče částečně hrazená ze zdravotního pojištění a lidé k nim chodí na doporučení zdejších lékařů. Continue Reading

Kontroverzní témata, Náctiletí

Ze života M.A.

Období druhé desítky let je pro ženské pohlaví na nic. Každé ráno po probuzení zkoumám, co mi zase kde přirostlo, s nelibým pocitem dopínám bokovky a najednou v odraze zrcadla vidím, že je tu něco respektive někdo „pan Špek“ navíc. Kde se to tam vzalo? Tohle jsem nikdy před tím nemusela řešit! Vracím se ze školy a na kůži mě pobolívají vytlačené rýhy od švů kalhot co se mi zařízly ve vyučování hluboko do kůže..  „Dáš si bábovku?“ ptá se mě máma ihned po příchodu za školy. „Ne děkuji. Nesmím..“ zkoumavě zvedne obočí a dále to neřeší. Jak je to jen možné, že můj o rok starší bratr jí stejně jako já, přesto se podivně vytahuje do výšky zatím co já přibývám úplně někde jinde a to do šířky. Navzdory tomu, že jsme vyrůstali bok po boku téměř bez rozdílu porcí jídel, hladu, výšky a tloušťky, se najednou máme rozcházet? Continue Reading

Kontroverzní témata, Náctiletí

Mentální anorexie

Chtěla bych zhubnout, chci být ještě hubenější, jsem strašně tlustá = myšlenkový pochod této choroby.

Mentální anorexie, neboli porucha příjmu potravy, je veřejnosti všeobecně známá, ale jen někteří z nás ví, že touto chorobou postihující převážně mladé dívky, mohou být i ženy vypadající normálně ba dokonce jsou to ty “oplácanější” z nich. Continue Reading

0-10let, Kontroverzní témata, Náctiletí

„Chci být youtuber s miliónem shlédnutí“

K čemu jinému vybízí sobotní zimní den v Praze, než zajít si na pořádný brunch a den zakončit výstavou Czech press photo na Staroměstské radnici. 

Každému kdo se rád dívá na fotky všech chutí, tuto nádhernou podívanou doporučuji. Prostě jen nechat plynout čas a odevzdat se okamžiku zachyceného objektivu, který na vás dýchá z fotografií.  Continue Reading

Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Gluten free

S lepkem už se dnes nedá vyhrát ani Wimbledon..
Toť bohužel současný trend naší společnosti a jak kdysi byla v módě dělená strava, tak teď jsou to hříšně drahé bezlepkové výrobky.
Pokud si na sebe upleteme bič my dospělí prosím, ale co děti? Kdy je poprvé vystavit glutenu neboli lepku? Continue Reading