All Posts By

blogdrklarky

Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Nejlepší nejhorší zážitek

Jednou se mě jeden pětiletý kluk zeptal, jestli jeho babička umře dřív, protože je stará. Pamatuju si, že jsem se nemohla ubránit úsměvu. Je to přeci tak logická úvaha – když je někdo nejstarší z rodiny, měl by odejít dřív. Řekla jsem mu, že to tak nemusí být, protože se může stát něco moc smutného, třeba nehoda nebo nemoc, a může umřít kdokoliv jiný.
Taky jsem si vždycky představovala, že jako první umře babička. Bylo to ale jinak. Byl červen, kvetl zlatý déšť, dozrávaly rané třešně, děti se těšily na konec školního roku a umřela moje mamka. Měli jsme to štěstí, že jsme s ní mohli být až do úplného konce. Věděli jsme, že to přijde, jenže to nic nemění na tom, že se na to člověk vlastně nemůže vůbec nijak připravit. Bude to znít možná divně, ale byl a je to můj nejlepší nejhorší zážitek.

Fáze č. 1: Já nemůžu, ale já musím.

Hned poté, co jsme mamku vyprovodili ze světa, nastalo něco, co se dá nazvat jedině jako „prázdno”. Jak se to projevovalo?
Ještě několik měsíců poté jsem se každé ráno budila s pocitem „tak vážně je to pravda” –  první myšlenka, co mi vždycky zrána vytanula na mysli, byla „mamka umřela”. Vlastně jsem se ty první dny a týdny ani nechtěla vzbouzet, abych si nemusela uvědomovat skutečnost. To člověku zrovna nepřidá na energii, když hned s prvním otevřením očí myslí na něco, co mu způsobuje tak velikou bolest.
Tou dobou jsem si myslela, že jsem vyplakala už všechny zásoby slz na celý život, že už mi nikdy nic nebude chutnat, nic mě nebude bavit a že už nikdy nebudu schopna žádného hlubokého citu. Neuměla jsem přijmout skutečnost, že v naší rodině, v které jsme měli a máme hezké a fungující vztahy, umřela moje máma (v relativně „mladém“ věku), dobrý člověk, a že někteří lidé, kteří jsou zlí, žijí pokojně až do vysokého stáří. Nedovedla jsem si představit, že bych z něčeho mohla mít opravdovou radost anebo že bych se ještě někdy mohla zamilovat.
Měla jsem před sebou 2 měsíce prázdnin, během nichž jsem se potřebovala dát aspoň jakž takž dokupy, abych zvládla státnice, z kterých mě den před máminou smrtí vyhodili. Ty státnice jsem prostě musela dát, to mi bylo jasné, i když jsem nevěděla, kde na to mám asi tak nabrat sílu. Hodně mi tehdy pomohlo, že jsem se obrátila k činnostem, které se dělají rukama a které jsem vždycky chtěla zkusit, ale „nebyl na ně čas”. Pekla jsem chleba a buchty, zkoušela, co dělá která ingredience v těstu, a smála se tomu, když se mi to připeklo nebo když z toho vznikl „pancrfaust” (výraz, který užíváme v rodině pro buchtu, která je po upečení zdrclá).

Fáze č. 2: Potřebuju mluvit s mamkou.

Bylo mi 24, když mamka umřela. Měla jsem pocit, že ještě nejsem kompletním člověkem a že vůbec nevím, co mám dělat. Rodiče, jiný blízký příbuzný nebo přátelé, s kterými máme ty nejpevnější vztahy, jsou jako maják, který nám svítí ve tmě a ukazuje cestu. Akorát to bereme jako samozřejmost a moc si neuvědomujeme, že pro nás takto fungují, dokud je neztratíme. Zní to jak z nějakého trapného motivačního videa, že? Ale ono to tak vážně je. Při truchlení člověk zažívá veškerou plejádu pocitů a uvědomění, o nichž doposud neměl tušení, že je jich schopen. Mně máma v prvním roce, kdy jsem byla bez ní, nejvíce chyběla (a chybí, ale už jsem si na to asi „zvykla”) při takových těch každodenních zážitcích, které jsme spolu sdílely. Bolelo uvědomit si, že jí nemůžu zavolat, že jsem v sekáči našla boží sako za 49 korun, že mi někde otisknou článek, že mi před nosem ujel vlak a nadávám na peróně, že jsem se včera picla a mám kocovinu atd. Obecně v situacích, kdy se mi něco povedlo anebo kdy jsem něco pokazila. Nestihla jsem jí říct tolik věcí, nestihla jsem s ní probrat „zásadní témata”, měla jsem s ní víc mluvit, více se jí věnovat…
Každý máme v sobě vnitřního rodiče, takový ten vnitřní hlas, který nám podvědomě říká, co by na to, co děláme a jak se rozhodujeme, řekla mamka/řekl taťka. Mámina závěrečná věta poté, co pragmaticky zhodnotila nějaká pro a proti, bývala: „Zařiď se hlavně tak, abys ty byla spokojená.” Hodně mi to zní v hlavě a vím, že mě to bude provázet do konce života. Taky jsem si vymyslela takový fígl, jak s mámou mluvit, když jsem řešila nějaké dilema, třeba jestli mám dát výpověď a odstěhovat se do jiného města, ale i u mnohem jednodušších situací (jsou hezčí takové nebo makové povlaky na polštářky?). Když jsem o tom hodně přemýšlela před spaním, pak se mi o mamce zdávalo a probírala jsem to s ní ve snu. Síla autosugesce je neuvěřitelná. O co víc mi chyběla máma, o to méně mi chyběli někteří z mých kamarádů. Zcela přirozeně, aniž bych nad tím nějak uvažovala, se mi udělal „filtr na přátele”. Zůstali (a zůstávají) jen ti, s kterými máme vztahy reciproční (vzájemně si dáváme a bereme ze sebe to nejlepší i nejhorší). Uvědomila jsem si, že čas je to nejcennější, co můžu někomu dát, a opravdu mě neba poslouchat hodiny a hodiny výlevy o nespokojených vztazích, v kterých jejich účastníci pořád setrvávají, a dalších pseudoproblémech. Jsou totiž problémy a „problémy”. Nebanalizuju situace jiných, každý máme jinou míru frustrační tolerance, jen pro citové upírství nemám pochopení.

Fáze č. 3: Bolí mě (tělo).

Od té doby, co se to stalo, se hodně zaměřuju na to, jak jsou smrt, truchlení a různé depresivní stavy zobrazeny ve filmech, v literatuře nebo v psychologicky laděných článcích. Když to s tím, co jsem prožívala, nějak rezonovalo, dokázalo mi to pomoct. Co si pamatuju, tak mě upoutalo tohle a tohle (a tohle pomohlo zorientovat se v procesu truchlení), způsobilo mi to katarzi. Kde se tematizoval vztah matky a dcery nebo úmrtí rodiče, u toho mi kanuly slzy. Taky jsem spustila nezastavitelný proud slz u tohohle (protože se tam oslavovala maminka). Brečela jsem a brečívám i u lecjakého kýče, pamatuju si, jak mě rozbrečelo tohle, a mimochodem, předvídatelné TV romance natočené podle Rosamunde Pilcher jsou na to vůbec nejlepší. Řekla jsem si od jisté chvíle, že žádné emoce nebudu dusit, a všechny ty slzy pouštěla ven. To je asi rada, kterou bych dala každému. Dnes jsem schopná se rozbrečet u toho, když paní Váňová s dojetím mluví o tom, jak vytrénovala na Velkou Pardubickou koně, kterému nikdo nevěřil, a on jí to teď vrátil tím, že ten dostih vyhrál. Slovy mé sestry, obecní plačka.
Záviděla jsem ostatním lidem nejen mého věku, že mají mámu, a to i v případech, kdy s ní neměli zdravý a láskyplný vztah. Nemohla jsem si pomoct, záviděla jsem jim, že ji můžou obejmout, pohladit, koupit jí dárek, postěžovat si jí, že je máma může za něco zdrbat. Prostě že můžou někomu říkat „mami”. Uvědomovala jsem si hodně trpce, že mamce nebudu nikdy moci říct žádnou z těchto (tehdy možných) budoucích novinek – že jsem se dostala na doktorát, že jsem dostala skvělou práci, že jsem těhotná, že se budu vdávat. Moje máma nikdy neuvidí mého budoucího manžela, moje budoucí děti nikdy neuvidí moji mamku jako babičku, nikdy k ní nepojedou na prázdniny, nikdy jim nenavaří nedělní oběd, nikdy s nimi nebude zpívat u klavíru, nikdy mi nedá žádnou aktuální radu k výchově dětí. (Ale mám tetu, která je jako moje druhá mamka, a nejlepší macechu. Někdo po smrti mámy nemá už vůbec nikoho.) To všechno bolelo fyzicky. Ráno se mi nechtělo z postele i proto, že jsem se cítila extrémně vyčerpaná, jako kdybych x dní nespala. Bolela mě záda a všechny svaly, přes den třeba zničehonic hlava, žaludek byl dlouho jako na vodě a přepadávaly mě stavy úzkosti, demotivace a pocit, že mám v hlavě vymeteno a nic nedokážu, že je všechno úplně marné a k ničemu.
Dopřála jsem si další věc, na kterou jsem měla zálusk už nějakou dobu. Začala jsem cvičit jógu. Udělala jsem si z ní zálibu, která pro mě měla terapeutický účinek. Za prvé mi dělalo dobře, že mi někdo jiný říká, co mám dělat, protože jsem si sama nebyla jistá tím, kam v životě směřuju, a za druhé jsem u toho dokázala vypnout, několikrát týdně najít aspoň hodinu klidu.

Fáze č. 4: Svět není spravedlivý.

Když mi bylo nejhůř, paradoxně jsem si začala vyčítat, že se přeci mám jak prase v žitě, mám dobré bydlení, perfektní vzdělání, luxusní vyhlídky do budoucna, můžu cestovat, kdy chci a kam chci, koupit si, co chci, že mám všeho více, než kolik reálně potřebuji, a především JSEM ZDRAVÁ. Začala jsem si více všímat lidí, kteří z jakéhokoliv důvodu nemají to, co já. V té době jsem často mluvila s bezdomovci, kteří mě poprosili o drobáky a ke kterým jsem předtím spíš měla ve zvyku obracet se zády. Bylo to zajímavé sociologicky i psychologicky.
Zase to bude znít jako klišé, ale prostě jsem věděla, že musím něco dělat, jinak se z toho všeho pose*u. Někdy v té době se zrodil nápad na DAK. Dejte, kolik snesete. Naštěstí jsem k tomu ponoukla i další své dvě blízké kamarádky, protože sama bych to ve svých stavech naprostého tělesného vyčerpání rozhodně nezvládla.
Z téhle drobné filantropie na různých frontách jsem si vybudovala zvyk. Nejsem totální sluníčkářka, stejně jako není potřebný jako potřebný. Přispívám na různé věci, které mě zaujmou na Hithitu nebo Darujme. A taky pravidelně každý měsíc na projekty, které pro mě mají velký smysl, třeba na mladé vědce, kteří by snad jednou mohli vymyslet lék na raka, nebo nadacím s mnohaletou tradicí, které pomáhají systematicky a účinně.

Fáze č. 5: Všechno hezké máme před sebou.

Lidi mi říkají, že se málo směju, že jsem příliš seriózní a přísná. Většina těch lidí o mě neví nic bližšího a usuzují z letmých dojmů. Myslím, že jsem veskrze pozitivní člověk. Pozitivnější než většina mých blízkých a přátel. Umím si v nejhorších situacích najít něco hodnotného, nějaké ponaučení. V krizi hledám řešení.
Díky tomu, co se nám v rodině stalo, jsem lepším člověkem. Naučila jsem se poslouchat sama sebe a soustředit se na to, abych si plnila sny, byť se zdály být totálně nedosažitelné nebo absurdní a někteří z mých blízkých pro ně neměli pochopení. Chtěla jsem mluvit na konferenci o Haškových povídkách a zmínit tam slovo latrína (splněno). Chtěla jsem jet do Číny a do Ameriky (splněno). Chtěla jsem zažít holčičí survival trip v autě v drsné severské přírodě (splněno). Chtěla jsem se začít věnovat dobročinnosti (splněno). Chtěla jsem mít práci podle svých představ (splněno). Chtěla jsem svítící lampiónky nad postelí (splněno)…

Vím, že jsem to celé zpracovala asi po třech a půl letech. Je to proces, který není možné uspěchat, musí se odžít.
A vím, že všechno hezké, co jsem si vysnila, mě ještě čeká. Štěstí je otázkou volby. A volba je otázkou rozhodnutí.

Kristýně a Lukášovi a všem, kteří prožívají podobnou situaci. (AH)



Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Odcházení

Jak jsem slíbila, že o dušičkách se budu věnovat tématu o smrti, tak plním. Další článek pro Vás nachystal můj kamarád, který zachytil odchod svého milovaného člověka na papír. A že to udělal láskyplně, upřímně, až z toho běhá mráz po zádech…

Všechno má určenou chvíli, a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození a čas umírat, čas sázet i čas sklizně, čas budovat a čas bořit…

Nevzpomněl jsem si na tento úryvek Bible poprvé, když jsem tiše stál tady, na zahradě mého dědečka, který den před tím zemřel. Začátek března je zvláštní čas. Zima odešla a jaro ještě nepřišlo. Jako by ta dvě roční období nechala krátký čas na klid… Smrtelně tichý klid. Stromy bez listí, unavená tráva a les bez jediného ptačího hlasu.

V takovém čase opustil tento svět. Po několika týdnech na LDN v proležené posteli, napůl bdělý, napůl ve spánku prožívajíc svůj život pozpátku. Občas si myslel, že je doma, vedle své ženy, se kterou prožil šest desetiletí plných dětí, výletů, sportu, trápení, radostí a zahrádky. Jeho ruka je tam patrná v každém prkně, každé kytce a střihu jabloní, které tam rostou.  Ač nejsem věřící a ezoterice taky moc nevěřím, cítím jeho blízkost. Jako kdyby energie, kterou tam vydal, na zahradě zůstala. I když mě stále bolí jeho odchod, blízkost té energie mě tu uklidňuje.

Když máte někoho rádi a vidíte, jak vám mizí před očima, právem máte pocit zmaru. Na LDN navíc vidíte i ty ostatní… leží tam s plínkami, pijí čaj z lahvičky a občas někdo tenkým hláskem o něco prosí. Jak těkavý je život říkám si, když tak lehce umí odejít z takového sportovce a silného chlapa, jakým byl můj děda. Leží tu, spí mělkým spánkem a občas otevře oči v mlhavé vzpomínce nebo myšlence. Občas mu dám napít z lahvičky a snažím se poslouchat, co mi chce říct. Tak strašně rád bych mu rozuměl, ale jeho hlas je moc tichý. Naše oči si stále naštěstí rozumí. Vidím, že ví, že jsem u něj a že to stačí. Vím, že vzpomíná na to vše, co jsme spolu zažili a co mě a bráchu naučil. Nevidím v tom pohledu beznaděj ani výčitku, že by byl život krátký. Vždycky žil naplno a v těchto chvílích na člověku poznáte, zda něčeho lituje, nebo ne. Když nemohl mluvit on, promluvil jsem já. Povídal jsem mu o zahrádce a vzpomínal na zvlášť hezký den a ve vzpomínkách jej prováděl jeho oblíbenými místy. Nejdřív pozorně poslouchal, ale časem se jeho pohled mlžil, až zavřel oči a naštěstí jen usnul.

V tu chvíli mi to došlo. Vždyť přicházení na svět i odchod z něj si jsou nadmíru podobné.

Den poté, když jsem uspával dvouletého synka Toníka, jsem se vrátil myšlenkama na předchozí večer na LDN. Toník cucal mlíko z lahvičky a poslouchal pohádku, kterou jsem mu vyprávěl. Snažil se zůstat vzhůru, ale jeho pohled se zakalil, zavřel oči a usnul. Když vzpomenu na porodnici, vybaví se mi bezmocná tělíčka dětí, která jsou také odkázána na péči sester a rodičů. Rozdíl oproti LDN je ale v atmosféře. Zatímco v porodnici je cítit příslib toho, co děti čeká, čím se stanou, jaké velké věci v životě provedou a zažijí… na LDN je to jinak. Velké zážitky a činy odchází, odchází i vzpomínky, dávné lásky, prohry a úspěchy. Je dobře nad tím truchlit, a je dobře také nezapomenout.

Můj pohled jako člověka stojícího někde mezi dědečkem a Toníkem, mi otevřel perspektivu, na kterou v životě zapomínáme a tou je nadhled. Vždyť nedávno jsem prožíval radost s malým uzlíčkem v ruce a dnes se tu loučím s milovaným člověkem. Je důležité v životě řešit, co bude k večeři, že nás šéf naštval, že o víkendu bude na prd počasí, ale nezapomínejme na to, že jednoho dne jsme se nadechli poprvé a jednoho dne vydechneme naposledy. Nezapomínejme v marastu všedního dne na krásné věci. Neplýtvejme jedinou sekundou svého života. Jednou budeme ležet v posteli a hledět do očí svých dětí. Nebudeme jim to moci možná ani říct, ale udělejme vše pro to, aby věděly, že náš život jsme žili pro ně, že každá sekunda stála za to. Nám i jim se pak bude lépe loučit.

Jednu neděli se u dědy docela náhodou sešla skoro celá rodina. Měl lepší den a občas s námi i promluvil. S bráchou jsme jej vzali kolem ramen a dali jej do sedu, aby na nás lépe viděl. Chytil nás pevně a řekl „Děkuju, jste hodní kluci“. Koukl na nás a já věděl, že tohle je rozloučení. Chvilku jsme se tak drželi a já si vzpomněl na fotku, kde nás takhle drží, když nám byl necelý měsíc.

Dva dny potom jsem v práci kouknul na mobil a měl jsem nepřijatý hovor a smsku.

I bez jejího přečtení jsem věděl, že se uzavřel jeden krásný život jednoho skvělého člověka.

Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Neboj se dušičko

K podzimnímu období neodmyslitelně patří dušičkové počasí. Vše je zahaleno v mlze, která předestírá tajemství přírody a podvědomě nás nutí do „strašidelné“ nálady. Možná proto jsem se rozhodla psát sérii článků o vůbec „nejstrašidelnějším“ tématu, o smrti. Jako lékařka bych chtěla, abychom k odcházení byli stejně otevření, jako jsme k příchodu na svět. Přesto přiznávám, že i já se smrti v osobním životě trochu bojím, odmítám ji a nechci na ni ani pomyslet. Články, které zde budou zveřejňovány postupně a které souvisejí s tímto dušičkovým tématem, pro Vás napsali mí přátelé, kteří odchod svého blízkého člověka dokázali prožít takzvaně „na papír“. Každý jiným způsobem, který Vám může přinést nový pohled na věc. Dneska začínám já, z pohledu malého děvčátka, později čerstvé lékařky. Continue Reading

0-10let, Kontroverzní témata, Náctiletí

Lapeni síti

Jak jsem již několikrát zmiňovala, snažím se zamyslet se nad časem stráveným u obrazovky. Jelikož je práce s počítačem nedílnou součástí lékařského povolání (do karet pacientů rukou již lékaři nepíšou), dobu mimo ordinaci řadím do škatulky času „offline“. Tudíž mám více času v parku pozorovat děti, snažící se točit videa s cílem stát se jednou youtubery. Nebo koukat na malé batole v kavárně tupě hledící do tabletu, z něhož si přehrává nezdravě chytlavou melodii zatím, co maminka do něj láduje svačinu. V neposlední řadě mě fascinují regulérně dospělí lidé natáčející se při chůzi po ulici se zaujatým výrazem hovořící k „followerům“. Continue Reading

0-10let, Z osobního pohledu

Včas si udělat čas

Již nějaký ten pátek na mě čtenářky časopisu Maminka mohou narazit v článcích redaktorky Míši Láchové. Vždycky jsem se chtěla podílet na psaní ve „velkém časopisu“, tudíž jsem za tuto spolupráci moc ráda! Je pravdou, že již nestíhám psaní blogu tak jak bych chtěla. Ale každý další příspěvek, který zde napíši, se snažím dokonale promyslet a razím heslo: kvalita nad kvantitou! 🙂 Také jsem výrazně omezila veškeré sociální sítě, protože kolonka v telefonu „čas u obrazovky“ mě upřímně vyděsila a stydím se vám přiznat počet hodin, který mě donutil zamyslet se sama nad sebou. Continue Reading

0-10let, Kontroverzní témata

Otužování

Zima udeřila a já si začínám užívat tlustých svetrů, roláků a šál omotaných na sto způsobů. Advent a zima, to je prostě moje! Není však přetopený byt, vrstvení oblečení do tvaru cibule a věčně zpomalené „líné“ pracovní  tempo na škodu? Continue Reading

Dívky a ženy, Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Kraniosakrální terapie

Někomu by se mohlo zdát, že můj blog krapet zmírá. Jeho pisatelka je na tom ale právě naopak.

Rozhodla jsem se svůj čas věnovat trošku jiným směrem a začala rozvíjet své schopnosti, které jsem po dobu dlouhých let studia v sobě trošku potlačovala. Medicína mě uzemnila, dala mi zdravý náhled na zdraví a nutí mě až dodneška uvažovat racionálně. Já ale občas doslova létám někde mezi nebem a zemí, ráda jdu jinou cestou a někdy doslova potřebuji dělat něco rukama a ne hlavou.  Continue Reading

Dívky a ženy, Z osobního pohledu

Cestou tam a zase zpátky

Léto je v plném proudu a já místo festivalů, dovolených si jej užívám především pracovně. A když říkám užívám, tak to myslím doslovně. Od nového roku se řídím heslem, že jednou za měsíc musím překročit hranice České republiky. A to se mi s mým novým úvazkem/přivýdělkem/prací (ano asi šestou v pořadí) daří! Continue Reading

Z osobního pohledu

Karma Zdarma

      Uznávám, že psaní článků poslední dobou trošku flákám, zato v reálném životě se neflákám vůbec!

 

26.5. 2018 byl náš velký den, velký den DAKu. Asi jste postřehli, že jsem se začala věnovat charitě. Nikdy to nebyl můj sen ani můj cíl, ale pak prostě přišel a naplňuje mě. Uvědomila jsem si, že pro založení neziskové organizace nemusíte být slavná nebo modelka (i když by se to šiklo 😊), ale hlavní je mít kolem sebe ty správné lidi. A to já díkybohu mám, své kamarádky Dorotu a Adélu. Dohromady tvoříme DAK (Dorota, Adéla, Klára) a po tom všem, co jsme zažily, nemám páru, jak bych to všechno sama bez nich zvládla. Asi určitě nezvládla. Continue Reading

0-10let

Klokánkování

Na novorozeneckém oddělení jsem již nějaký ten pátek a čím dál častěji se setkávám s otázkami ohledně klokánkování. Tato metoda se v nemocnicích využívá především pro předčasně narozené děti, které nemají možnost kontaktu s nahou kůži matky ihned po porodu, jelikož je u nich nezbytně nutné v první řadě zajistit životní funkce, minimalizovat teplotní ztráty a stabilizovat je. To ale neznamená, že se klokánkovat nemohou i děti narozené v termínu, kterým je bezprostředně kontakt s matkou ihned po porodu dopřán. Continue Reading

0-10let

Restart

Tentokrát jsem si dala pěkně dlouhou chvíli pauzu od psaní, ale znáte to, někdy prostě nejsou myšlenky a když si říkáte, že musíte, že byste měla, tak tím spíš to nejde. Je proto lepší se zastavit, na chvíli na všechno zapomenout a uvolnit se. Člověk pak lépe chytne nový dech a zbytečně neplýtvá energií. Continue Reading

Dívky a ženy

Šáhni si taky!

 Přicházím se slibovaným „návodem“, jak si preventivně samovyšetřit prsa. Pročetla jsem několik postupů, nastudovala desítky článků, zkoušela udělat krátký výcuc z toho všeho a na závěr jsem se to aplikovala sama na sebe. Nakonec u mě ale jednoznačně vyhrál návod z „lůna“ a jejich kampaně prsakoule.

Návod na samovyšetření najdete zde: http://loono.cz/manualy/

Jednoduchý, krátký a výstižný. Sama bych to lépe nepopsala. Níže vás však chci seznámit s „omyly“, kterých bychom se i přes všechnu snahu samy sebe chránit, měly my ženy vyvarovat.

Není jedno KDY samovyšetření provádíte. Samovyšetření by mělo probíhat v době, kdy se v prsu odehrávají co nejmenší hormonální změny, tedy těsně po menstruaci. Ano, i já dělala chybu, že jsem si vzpomněla většinou před, když mě prsa bolela a já se většinou vyděsila z toho, co všechno jsem v prsu našla.

Není jedno JAK ČASTO samovyšetření provádíte. Sem tam si vzpomenu, jednou za dva měsíce, no dobře, tak jednou za čtvrt roku, někdy se to protáhne na půl.. Takto to většinou dopadá, pokud to nebudete brát vážně a neuděláte si ze samovyšetřování svůj ženský rituál.

VĚK. Jsem ještě mladá, nemám se čeho bát, akorát mě nadbytečné povinnosti zdržují. Mladá sice mohu být, ale nemocná taky (nedejbože). Investice do zdraví jsou ty nejdůležitější. Nešetřeme na sobě, (ani na tom pleťovém krému ne!).

TECHNIKA. Nejsem si jistá jestli to dělám správně, proto to nebudu dělat vůbec. Pokud trpíte pocitem nejistoty, obraťte se ne svého gynekologa, ať vám s prvním samovyšetřením pomůže. Stud není na místě, jsou to proškolení profesionálové, kteří s tím mají bohaté zkušenosti.

SPOLÉHÁM NA VYŠETŘENÍ. Do 45let než začnu chodit na mamograf pro sebe nemohu více udělat. Ano můžete! Ženám mladším 45let lze poskytnout ultrazvuk prsu, neméně důležité je mezi zobrazovacím vyšetřením dbát na samovyšetřování a pravidelnou prohlídka prsu na gynekologii.

POMOC DRUHÉHO. Prsa mi pravidelně prohmatává partner, určitě by si něčeho všimnul. Není tomu tak, partner samozřejmě může být nápomocen při vyšetření, důležité je však nezapomínat na krajinu podpaží, podklíčkové oblasti a okolí.

PANIKA. Něco jsem nahmatala, jestli jsem nemocná, nechci to raději vědět. I v tomto případě nepanikařte! Většinou nejde o nic závažného, ale přesto nestrkejte hlavu do písku jako pštrosi a utíkejte (ladným krokem kráčejte) do ordinace vašeho gynekologa! Hřát vás může zodpovědnost a přístup k vašemu (jedinému!) zdraví.

Dívky a ženy, Z osobního pohledu

I já jsem důležitá

Sice nejsem zastánce novoročních předsevzetí, protože když už mě nějaké napadne, začínám s ním hned, ať je leden nebo květen. Ale jedno smysluplné téměř únorové bych přeci jen pro vás měla. Dbát na SVÉ zdraví. O děti se staráme vzorně, o své blízké taky, ale nezapomínáme přeci jen někdy trošku na sebe? Continue Reading

Z osobního pohledu

Tři…dva…jedna….rok 2018!

Moji milí! Tento miničlánek Vám posílám s přáním jen toho nejlepšího v následujícím novém roce 2018.

Vánoce pro mě bývají svátky nostalgie, analyzování, sčítání plusů a mínusů. Ať už je ale výsledek jakýkoli, pojďme do dalšího roku vstoupit s úsměvem na tváři a odhodláním. Protože nevím jak vás, ale mě v něm čeká hodně práce a změn, na které se těším!

Proto pokaždé když fňukám nad součtem kladných bodů, kterých by mohlo být pořád více, se zastavím a v duchu si vynadám: „aby tě husa kopla Kláro“. Ano, jsem zdravá a den za dnem se mi mezi nemocnými dětmi dostává na mysl, jak důležitá je tato hodnota v životě.

Takže pokud se nad něčím malicherným trápíte, nechte se kopnout laskavě husou a buďte šťastní ze svého zdraví tak jako já!

Tfuj tfuj tfuj a hlavně o půlnoci vstupujte pravou!

Z osobního pohledu

Přátelství na třetí

To je pořád samý DAK a nikdo neví, o co vlastně jde.

Jelikož jsem usoudila, že mě práce vytížené sloužící lékařky, cestující ženy za svým nikdynepřítomným pilotem a psaní blogu nevyčerpává na 100 %, ale pouze na 95 %, rozhodla jsem se svůj život obohatit další činností. A to bych nebyla já, kdyby v tom nebylo krásno a smysl někomu pomoci.

Po prvních měsících v práci mi došlo, že dvě deci vína ani hodina v posilovně mi v uvolnění tlaku a smutku z nevyléčitelných osudů nepomůže. Vrátila jsem se k tomu, co jsem tolik milovala. Barvám, tužce a papíru. Je to láska, která si mě našla už v mých pěti letech na základní umělecké škole, když se do ní šel přihlásit můj o dva roky starší bratr. Já hned chtěla taky! Asi protože jsem vždycky chtěla mít to, co měl on, a bylo celkem jedno, co to bylo. Ať už jsem mu záviděla, že chodil dříve do první třídy nebo že mohl o Velikonocích chodit s taťkou mrskat děvčata, prostě jsem to chtěla taky. Ačkoli on výtvarný kroužek opustil hned, jak nabyl svého rozumu, já tam zůstala až do maturity, kdy jsem byla nucena jej opustit pro vysokou školu v Olomouci.

Jak to tak bývá, v životě vyzkoušíme různé věci, ale vracíme se k těm, které v nás zanechají stopu. Proto jsem taky nadobro sekla s břišním tancem, zpěvem a řeckořímským zápasem. Doma mám v šuplíku nejméně dvacet hustě popsaných deníků a další teď vlastně píši prostřednictvím blogu. Dvě hodiny týdně v základní umělecké škole se přeměnily na hodinové popracovní uvolnění.

Tak vznikl jeden z prvních nákresů tužkou slon v kruhu. A protože barvy pomáhají člověku upustit páru, lítá si tento střízlík ve vesmíru na své planetě, potažmo již na naší stěně v obývacím pokoji, která nese pracovní název galerie.

Jelikož jsem žena a žena obvykle mívá přítelkyně a ty obvykle mají přísně utajenou konverzaci, kde na oko sdílí domácí dekory, recepty na pečení, ale taky žhavé novinky, podařené i nepodařené vztahy, slon byl jedním z těch méně přísně utajených zpráv, který přítelkyni Adéle vnukl myšlenku celé série těchto obrazů, jež budou nést společné téma: Zoo ve vesmíru. Tu pak vydražíme na charitativní akci, kterou pozvedne svým operním hlasem třetí přítelkyně Dorota a dodá tomu všemu vysoce společenský glanc.

Cílem naší pomoci se stal Vojtíšek. Vojtíšek trpí vzácnou dědičnou poruchou metabolismu – mukopolysacharidózou. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Já téměř taky ne, dokud jsem nezačala pracovat ve fakultní nemocnici v Praze, která je zároveň i přední české centrum zabývající se diagnostikou a léčbou těchto vzácných nevyléčitelných chorob. Vojtíškovi zde byla odhalena tato nemoc a jeho rodina byla zasvěcena do náročné péče okolo něj.

Všechno se nám tak pěkně propletlo, protože tři odlišné ženy, tři silná přátelství a chuť konat dobro dokáže v důsledku hrozně moc.

 

 

 

 

0-10let

Ať se práší za kočárem!

Nikdy bych nevěřila, že se budu zabývat tímto tématem tady a teď, obzvlášť, když se nechystám na nákup onoho dopravního prostředku pro nejmenší. Ale stačila jedna krásná maminka s dlouhými blonďatými vlasy, zahalená v bílém péřovém kabátu, která se přijela podívat za námi na oddělení se svým chlapečkem spinkajícím ve sněhobílém koženém kočárku. Bezelstně jsem na ni civěla a několik minut ji okukovala než jsem se odhodlala zeptat, kde tak nádherný kočárek pořídila. Pro představu, za celý můj 26letý život mě žádný kočárek nezaujal natolik, abych si ho zapamatovala déle jak několik sekund a zatoužila po něm! Kde koupila tu nádhernou postavu po porodu, zdravé vlasy a bezchybnou pleť jsem se již nestačila zeptat. Continue Reading

0-10let

Domov a další nástrahy

O téma dalšího článku si napsala jedna z Vás, čímž mi vlastně ušetřila polovinu práce. Je to podobně jako s nedělním obědem – nejhorší je ho vymyslet! Po zvolení receptu je z poloviny vyhráno.

Inspirace by bylo spousta, ale v podzimním shonu se málokdy nechám múzou políbit, spíš ji spolu s další prací hrnu před sebou, pokud jsem ji už dávno nezametla pod koberec. Ale tomu je teď konec! Protože při psaní tohoto článku je pondělí ráno, půl desáté a já s hrnkem kávy, zachumlaná do deky ťukám do klávesnice. Poté ze sebe udělám člověka (pěkného člověka) a vyrazím napříč Dejvicím k přátelům na oběd. No není to krása, když nemusím vymýšlet, co budu vařit? 😊

Continue Reading

0-10let, Kontroverzní témata

Kojení

Ačkoli se kojit v nejbližší době (na tuty v následujících devíti měsících) nechystám, aktivně jsem se zúčastnila přednášky o kojení, kterou organizovala zdravotní sestřička paní Monika Vondrová, která je zároveň i laktační poradkyní a má s novorozenci dlouholeté zkušenosti. Continue Reading