Z osobního pohledu

Přátelství na třetí

To je pořád samý DAK a nikdo neví, o co vlastně jde.

Jelikož jsem usoudila, že mě práce vytížené sloužící lékařky, cestující ženy za svým nikdynepřítomným pilotem a psaní blogu nevyčerpává na 100 %, ale pouze na 95 %, rozhodla jsem se svůj život obohatit další činností. A to bych nebyla já, kdyby v tom nebylo krásno a smysl někomu pomoci.

Po prvních měsících v práci mi došlo, že dvě deci vína ani hodina v posilovně mi v uvolnění tlaku a smutku z nevyléčitelných osudů nepomůže. Vrátila jsem se k tomu, co jsem tolik milovala. Barvám, tužce a papíru. Je to láska, která si mě našla už v mých pěti letech na základní umělecké škole, když se do ní šel přihlásit můj o dva roky starší bratr. Já hned chtěla taky! Asi protože jsem vždycky chtěla mít to, co měl on, a bylo celkem jedno, co to bylo. Ať už jsem mu záviděla, že chodil dříve do první třídy nebo že mohl o Velikonocích chodit s taťkou mrskat děvčata, prostě jsem to chtěla taky. Ačkoli on výtvarný kroužek opustil hned, jak nabyl svého rozumu, já tam zůstala až do maturity, kdy jsem byla nucena jej opustit pro vysokou školu v Olomouci.

Jak to tak bývá, v životě vyzkoušíme různé věci, ale vracíme se k těm, které v nás zanechají stopu. Proto jsem taky nadobro sekla s břišním tancem, zpěvem a řeckořímským zápasem. Doma mám v šuplíku nejméně dvacet hustě popsaných deníků a další teď vlastně píši prostřednictvím blogu. Dvě hodiny týdně v základní umělecké škole se přeměnily na hodinové popracovní uvolnění.

Tak vznikl jeden z prvních nákresů tužkou slon v kruhu. A protože barvy pomáhají člověku upustit páru, lítá si tento střízlík ve vesmíru na své planetě, potažmo již na naší stěně v obývacím pokoji, která nese pracovní název galerie.

Jelikož jsem žena a žena obvykle mívá přítelkyně a ty obvykle mají přísně utajenou konverzaci, kde na oko sdílí domácí dekory, recepty na pečení, ale taky žhavé novinky, podařené i nepodařené vztahy, slon byl jedním z těch méně přísně utajených zpráv, který přítelkyni Adéle vnukl myšlenku celé série těchto obrazů, jež budou nést společné téma: Zoo ve vesmíru. Tu pak vydražíme na charitativní akci, kterou pozvedne svým operním hlasem třetí přítelkyně Dorota a dodá tomu všemu vysoce společenský glanc.

Cílem naší pomoci se stal Vojtíšek. Vojtíšek trpí vzácnou dědičnou poruchou metabolismu – mukopolysacharidózou. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Já téměř taky ne, dokud jsem nezačala pracovat ve fakultní nemocnici v Praze, která je zároveň i přední české centrum zabývající se diagnostikou a léčbou těchto vzácných nevyléčitelných chorob. Vojtíškovi zde byla odhalena tato nemoc a jeho rodina byla zasvěcena do náročné péče okolo něj.

Všechno se nám tak pěkně propletlo, protože tři odlišné ženy, tři silná přátelství a chuť konat dobro dokáže v důsledku hrozně moc.

 

 

 

 

Previous Post Next Post

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply