Browsing Category

Z osobního pohledu

Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Nejlepší nejhorší zážitek

Jednou se mě jeden pětiletý kluk zeptal, jestli jeho babička umře dřív, protože je stará. Pamatuju si, že jsem se nemohla ubránit úsměvu. Je to přeci tak logická úvaha – když je někdo nejstarší z rodiny, měl by odejít dřív. Řekla jsem mu, že to tak nemusí být, protože se může stát něco moc smutného, třeba nehoda nebo nemoc, a může umřít kdokoliv jiný.
Taky jsem si vždycky představovala, že jako první umře babička. Bylo to ale jinak. Byl červen, kvetl zlatý déšť, dozrávaly rané třešně, děti se těšily na konec školního roku a umřela moje mamka. Měli jsme to štěstí, že jsme s ní mohli být až do úplného konce. Věděli jsme, že to přijde, jenže to nic nemění na tom, že se na to člověk vlastně nemůže vůbec nijak připravit. Bude to znít možná divně, ale byl a je to můj nejlepší nejhorší zážitek.

Fáze č. 1: Já nemůžu, ale já musím.

Hned poté, co jsme mamku vyprovodili ze světa, nastalo něco, co se dá nazvat jedině jako „prázdno”. Jak se to projevovalo?
Ještě několik měsíců poté jsem se každé ráno budila s pocitem „tak vážně je to pravda” –  první myšlenka, co mi vždycky zrána vytanula na mysli, byla „mamka umřela”. Vlastně jsem se ty první dny a týdny ani nechtěla vzbouzet, abych si nemusela uvědomovat skutečnost. To člověku zrovna nepřidá na energii, když hned s prvním otevřením očí myslí na něco, co mu způsobuje tak velikou bolest.
Tou dobou jsem si myslela, že jsem vyplakala už všechny zásoby slz na celý život, že už mi nikdy nic nebude chutnat, nic mě nebude bavit a že už nikdy nebudu schopna žádného hlubokého citu. Neuměla jsem přijmout skutečnost, že v naší rodině, v které jsme měli a máme hezké a fungující vztahy, umřela moje máma (v relativně „mladém“ věku), dobrý člověk, a že někteří lidé, kteří jsou zlí, žijí pokojně až do vysokého stáří. Nedovedla jsem si představit, že bych z něčeho mohla mít opravdovou radost anebo že bych se ještě někdy mohla zamilovat.
Měla jsem před sebou 2 měsíce prázdnin, během nichž jsem se potřebovala dát aspoň jakž takž dokupy, abych zvládla státnice, z kterých mě den před máminou smrtí vyhodili. Ty státnice jsem prostě musela dát, to mi bylo jasné, i když jsem nevěděla, kde na to mám asi tak nabrat sílu. Hodně mi tehdy pomohlo, že jsem se obrátila k činnostem, které se dělají rukama a které jsem vždycky chtěla zkusit, ale „nebyl na ně čas”. Pekla jsem chleba a buchty, zkoušela, co dělá která ingredience v těstu, a smála se tomu, když se mi to připeklo nebo když z toho vznikl „pancrfaust” (výraz, který užíváme v rodině pro buchtu, která je po upečení zdrclá).

Fáze č. 2: Potřebuju mluvit s mamkou.

Bylo mi 24, když mamka umřela. Měla jsem pocit, že ještě nejsem kompletním člověkem a že vůbec nevím, co mám dělat. Rodiče, jiný blízký příbuzný nebo přátelé, s kterými máme ty nejpevnější vztahy, jsou jako maják, který nám svítí ve tmě a ukazuje cestu. Akorát to bereme jako samozřejmost a moc si neuvědomujeme, že pro nás takto fungují, dokud je neztratíme. Zní to jak z nějakého trapného motivačního videa, že? Ale ono to tak vážně je. Při truchlení člověk zažívá veškerou plejádu pocitů a uvědomění, o nichž doposud neměl tušení, že je jich schopen. Mně máma v prvním roce, kdy jsem byla bez ní, nejvíce chyběla (a chybí, ale už jsem si na to asi „zvykla”) při takových těch každodenních zážitcích, které jsme spolu sdílely. Bolelo uvědomit si, že jí nemůžu zavolat, že jsem v sekáči našla boží sako za 49 korun, že mi někde otisknou článek, že mi před nosem ujel vlak a nadávám na peróně, že jsem se včera picla a mám kocovinu atd. Obecně v situacích, kdy se mi něco povedlo anebo kdy jsem něco pokazila. Nestihla jsem jí říct tolik věcí, nestihla jsem s ní probrat „zásadní témata”, měla jsem s ní víc mluvit, více se jí věnovat…
Každý máme v sobě vnitřního rodiče, takový ten vnitřní hlas, který nám podvědomě říká, co by na to, co děláme a jak se rozhodujeme, řekla mamka/řekl taťka. Mámina závěrečná věta poté, co pragmaticky zhodnotila nějaká pro a proti, bývala: „Zařiď se hlavně tak, abys ty byla spokojená.” Hodně mi to zní v hlavě a vím, že mě to bude provázet do konce života. Taky jsem si vymyslela takový fígl, jak s mámou mluvit, když jsem řešila nějaké dilema, třeba jestli mám dát výpověď a odstěhovat se do jiného města, ale i u mnohem jednodušších situací (jsou hezčí takové nebo makové povlaky na polštářky?). Když jsem o tom hodně přemýšlela před spaním, pak se mi o mamce zdávalo a probírala jsem to s ní ve snu. Síla autosugesce je neuvěřitelná. O co víc mi chyběla máma, o to méně mi chyběli někteří z mých kamarádů. Zcela přirozeně, aniž bych nad tím nějak uvažovala, se mi udělal „filtr na přátele”. Zůstali (a zůstávají) jen ti, s kterými máme vztahy reciproční (vzájemně si dáváme a bereme ze sebe to nejlepší i nejhorší). Uvědomila jsem si, že čas je to nejcennější, co můžu někomu dát, a opravdu mě neba poslouchat hodiny a hodiny výlevy o nespokojených vztazích, v kterých jejich účastníci pořád setrvávají, a dalších pseudoproblémech. Jsou totiž problémy a „problémy”. Nebanalizuju situace jiných, každý máme jinou míru frustrační tolerance, jen pro citové upírství nemám pochopení.

Fáze č. 3: Bolí mě (tělo).

Od té doby, co se to stalo, se hodně zaměřuju na to, jak jsou smrt, truchlení a různé depresivní stavy zobrazeny ve filmech, v literatuře nebo v psychologicky laděných článcích. Když to s tím, co jsem prožívala, nějak rezonovalo, dokázalo mi to pomoct. Co si pamatuju, tak mě upoutalo tohle a tohle (a tohle pomohlo zorientovat se v procesu truchlení), způsobilo mi to katarzi. Kde se tematizoval vztah matky a dcery nebo úmrtí rodiče, u toho mi kanuly slzy. Taky jsem spustila nezastavitelný proud slz u tohohle (protože se tam oslavovala maminka). Brečela jsem a brečívám i u lecjakého kýče, pamatuju si, jak mě rozbrečelo tohle, a mimochodem, předvídatelné TV romance natočené podle Rosamunde Pilcher jsou na to vůbec nejlepší. Řekla jsem si od jisté chvíle, že žádné emoce nebudu dusit, a všechny ty slzy pouštěla ven. To je asi rada, kterou bych dala každému. Dnes jsem schopná se rozbrečet u toho, když paní Váňová s dojetím mluví o tom, jak vytrénovala na Velkou Pardubickou koně, kterému nikdo nevěřil, a on jí to teď vrátil tím, že ten dostih vyhrál. Slovy mé sestry, obecní plačka.
Záviděla jsem ostatním lidem nejen mého věku, že mají mámu, a to i v případech, kdy s ní neměli zdravý a láskyplný vztah. Nemohla jsem si pomoct, záviděla jsem jim, že ji můžou obejmout, pohladit, koupit jí dárek, postěžovat si jí, že je máma může za něco zdrbat. Prostě že můžou někomu říkat „mami”. Uvědomovala jsem si hodně trpce, že mamce nebudu nikdy moci říct žádnou z těchto (tehdy možných) budoucích novinek – že jsem se dostala na doktorát, že jsem dostala skvělou práci, že jsem těhotná, že se budu vdávat. Moje máma nikdy neuvidí mého budoucího manžela, moje budoucí děti nikdy neuvidí moji mamku jako babičku, nikdy k ní nepojedou na prázdniny, nikdy jim nenavaří nedělní oběd, nikdy s nimi nebude zpívat u klavíru, nikdy mi nedá žádnou aktuální radu k výchově dětí. (Ale mám tetu, která je jako moje druhá mamka, a nejlepší macechu. Někdo po smrti mámy nemá už vůbec nikoho.) To všechno bolelo fyzicky. Ráno se mi nechtělo z postele i proto, že jsem se cítila extrémně vyčerpaná, jako kdybych x dní nespala. Bolela mě záda a všechny svaly, přes den třeba zničehonic hlava, žaludek byl dlouho jako na vodě a přepadávaly mě stavy úzkosti, demotivace a pocit, že mám v hlavě vymeteno a nic nedokážu, že je všechno úplně marné a k ničemu.
Dopřála jsem si další věc, na kterou jsem měla zálusk už nějakou dobu. Začala jsem cvičit jógu. Udělala jsem si z ní zálibu, která pro mě měla terapeutický účinek. Za prvé mi dělalo dobře, že mi někdo jiný říká, co mám dělat, protože jsem si sama nebyla jistá tím, kam v životě směřuju, a za druhé jsem u toho dokázala vypnout, několikrát týdně najít aspoň hodinu klidu.

Fáze č. 4: Svět není spravedlivý.

Když mi bylo nejhůř, paradoxně jsem si začala vyčítat, že se přeci mám jak prase v žitě, mám dobré bydlení, perfektní vzdělání, luxusní vyhlídky do budoucna, můžu cestovat, kdy chci a kam chci, koupit si, co chci, že mám všeho více, než kolik reálně potřebuji, a především JSEM ZDRAVÁ. Začala jsem si více všímat lidí, kteří z jakéhokoliv důvodu nemají to, co já. V té době jsem často mluvila s bezdomovci, kteří mě poprosili o drobáky a ke kterým jsem předtím spíš měla ve zvyku obracet se zády. Bylo to zajímavé sociologicky i psychologicky.
Zase to bude znít jako klišé, ale prostě jsem věděla, že musím něco dělat, jinak se z toho všeho pose*u. Někdy v té době se zrodil nápad na DAK. Dejte, kolik snesete. Naštěstí jsem k tomu ponoukla i další své dvě blízké kamarádky, protože sama bych to ve svých stavech naprostého tělesného vyčerpání rozhodně nezvládla.
Z téhle drobné filantropie na různých frontách jsem si vybudovala zvyk. Nejsem totální sluníčkářka, stejně jako není potřebný jako potřebný. Přispívám na různé věci, které mě zaujmou na Hithitu nebo Darujme. A taky pravidelně každý měsíc na projekty, které pro mě mají velký smysl, třeba na mladé vědce, kteří by snad jednou mohli vymyslet lék na raka, nebo nadacím s mnohaletou tradicí, které pomáhají systematicky a účinně.

Fáze č. 5: Všechno hezké máme před sebou.

Lidi mi říkají, že se málo směju, že jsem příliš seriózní a přísná. Většina těch lidí o mě neví nic bližšího a usuzují z letmých dojmů. Myslím, že jsem veskrze pozitivní člověk. Pozitivnější než většina mých blízkých a přátel. Umím si v nejhorších situacích najít něco hodnotného, nějaké ponaučení. V krizi hledám řešení.
Díky tomu, co se nám v rodině stalo, jsem lepším člověkem. Naučila jsem se poslouchat sama sebe a soustředit se na to, abych si plnila sny, byť se zdály být totálně nedosažitelné nebo absurdní a někteří z mých blízkých pro ně neměli pochopení. Chtěla jsem mluvit na konferenci o Haškových povídkách a zmínit tam slovo latrína (splněno). Chtěla jsem jet do Číny a do Ameriky (splněno). Chtěla jsem zažít holčičí survival trip v autě v drsné severské přírodě (splněno). Chtěla jsem se začít věnovat dobročinnosti (splněno). Chtěla jsem mít práci podle svých představ (splněno). Chtěla jsem svítící lampiónky nad postelí (splněno)…

Vím, že jsem to celé zpracovala asi po třech a půl letech. Je to proces, který není možné uspěchat, musí se odžít.
A vím, že všechno hezké, co jsem si vysnila, mě ještě čeká. Štěstí je otázkou volby. A volba je otázkou rozhodnutí.

Kristýně a Lukášovi a všem, kteří prožívají podobnou situaci. (AH)



Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Odcházení

Jak jsem slíbila, že o dušičkách se budu věnovat tématu o smrti, tak plním. Další článek pro Vás nachystal můj kamarád, který zachytil odchod svého milovaného člověka na papír. A že to udělal láskyplně, upřímně, až z toho běhá mráz po zádech…

Všechno má určenou chvíli, a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození a čas umírat, čas sázet i čas sklizně, čas budovat a čas bořit…

Nevzpomněl jsem si na tento úryvek Bible poprvé, když jsem tiše stál tady, na zahradě mého dědečka, který den před tím zemřel. Začátek března je zvláštní čas. Zima odešla a jaro ještě nepřišlo. Jako by ta dvě roční období nechala krátký čas na klid… Smrtelně tichý klid. Stromy bez listí, unavená tráva a les bez jediného ptačího hlasu.

V takovém čase opustil tento svět. Po několika týdnech na LDN v proležené posteli, napůl bdělý, napůl ve spánku prožívajíc svůj život pozpátku. Občas si myslel, že je doma, vedle své ženy, se kterou prožil šest desetiletí plných dětí, výletů, sportu, trápení, radostí a zahrádky. Jeho ruka je tam patrná v každém prkně, každé kytce a střihu jabloní, které tam rostou.  Ač nejsem věřící a ezoterice taky moc nevěřím, cítím jeho blízkost. Jako kdyby energie, kterou tam vydal, na zahradě zůstala. I když mě stále bolí jeho odchod, blízkost té energie mě tu uklidňuje.

Když máte někoho rádi a vidíte, jak vám mizí před očima, právem máte pocit zmaru. Na LDN navíc vidíte i ty ostatní… leží tam s plínkami, pijí čaj z lahvičky a občas někdo tenkým hláskem o něco prosí. Jak těkavý je život říkám si, když tak lehce umí odejít z takového sportovce a silného chlapa, jakým byl můj děda. Leží tu, spí mělkým spánkem a občas otevře oči v mlhavé vzpomínce nebo myšlence. Občas mu dám napít z lahvičky a snažím se poslouchat, co mi chce říct. Tak strašně rád bych mu rozuměl, ale jeho hlas je moc tichý. Naše oči si stále naštěstí rozumí. Vidím, že ví, že jsem u něj a že to stačí. Vím, že vzpomíná na to vše, co jsme spolu zažili a co mě a bráchu naučil. Nevidím v tom pohledu beznaděj ani výčitku, že by byl život krátký. Vždycky žil naplno a v těchto chvílích na člověku poznáte, zda něčeho lituje, nebo ne. Když nemohl mluvit on, promluvil jsem já. Povídal jsem mu o zahrádce a vzpomínal na zvlášť hezký den a ve vzpomínkách jej prováděl jeho oblíbenými místy. Nejdřív pozorně poslouchal, ale časem se jeho pohled mlžil, až zavřel oči a naštěstí jen usnul.

V tu chvíli mi to došlo. Vždyť přicházení na svět i odchod z něj si jsou nadmíru podobné.

Den poté, když jsem uspával dvouletého synka Toníka, jsem se vrátil myšlenkama na předchozí večer na LDN. Toník cucal mlíko z lahvičky a poslouchal pohádku, kterou jsem mu vyprávěl. Snažil se zůstat vzhůru, ale jeho pohled se zakalil, zavřel oči a usnul. Když vzpomenu na porodnici, vybaví se mi bezmocná tělíčka dětí, která jsou také odkázána na péči sester a rodičů. Rozdíl oproti LDN je ale v atmosféře. Zatímco v porodnici je cítit příslib toho, co děti čeká, čím se stanou, jaké velké věci v životě provedou a zažijí… na LDN je to jinak. Velké zážitky a činy odchází, odchází i vzpomínky, dávné lásky, prohry a úspěchy. Je dobře nad tím truchlit, a je dobře také nezapomenout.

Můj pohled jako člověka stojícího někde mezi dědečkem a Toníkem, mi otevřel perspektivu, na kterou v životě zapomínáme a tou je nadhled. Vždyť nedávno jsem prožíval radost s malým uzlíčkem v ruce a dnes se tu loučím s milovaným člověkem. Je důležité v životě řešit, co bude k večeři, že nás šéf naštval, že o víkendu bude na prd počasí, ale nezapomínejme na to, že jednoho dne jsme se nadechli poprvé a jednoho dne vydechneme naposledy. Nezapomínejme v marastu všedního dne na krásné věci. Neplýtvejme jedinou sekundou svého života. Jednou budeme ležet v posteli a hledět do očí svých dětí. Nebudeme jim to moci možná ani říct, ale udělejme vše pro to, aby věděly, že náš život jsme žili pro ně, že každá sekunda stála za to. Nám i jim se pak bude lépe loučit.

Jednu neděli se u dědy docela náhodou sešla skoro celá rodina. Měl lepší den a občas s námi i promluvil. S bráchou jsme jej vzali kolem ramen a dali jej do sedu, aby na nás lépe viděl. Chytil nás pevně a řekl „Děkuju, jste hodní kluci“. Koukl na nás a já věděl, že tohle je rozloučení. Chvilku jsme se tak drželi a já si vzpomněl na fotku, kde nás takhle drží, když nám byl necelý měsíc.

Dva dny potom jsem v práci kouknul na mobil a měl jsem nepřijatý hovor a smsku.

I bez jejího přečtení jsem věděl, že se uzavřel jeden krásný život jednoho skvělého člověka.

Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Neboj se dušičko

K podzimnímu období neodmyslitelně patří dušičkové počasí. Vše je zahaleno v mlze, která předestírá tajemství přírody a podvědomě nás nutí do „strašidelné“ nálady. Možná proto jsem se rozhodla psát sérii článků o vůbec „nejstrašidelnějším“ tématu, o smrti. Jako lékařka bych chtěla, abychom k odcházení byli stejně otevření, jako jsme k příchodu na svět. Přesto přiznávám, že i já se smrti v osobním životě trochu bojím, odmítám ji a nechci na ni ani pomyslet. Články, které zde budou zveřejňovány postupně a které souvisejí s tímto dušičkovým tématem, pro Vás napsali mí přátelé, kteří odchod svého blízkého člověka dokázali prožít takzvaně „na papír“. Každý jiným způsobem, který Vám může přinést nový pohled na věc. Dneska začínám já, z pohledu malého děvčátka, později čerstvé lékařky. Continue Reading

0-10let, Z osobního pohledu

Včas si udělat čas

Již nějaký ten pátek na mě čtenářky časopisu Maminka mohou narazit v článcích redaktorky Míši Láchové. Vždycky jsem se chtěla podílet na psaní ve „velkém časopisu“, tudíž jsem za tuto spolupráci moc ráda! Je pravdou, že již nestíhám psaní blogu tak jak bych chtěla. Ale každý další příspěvek, který zde napíši, se snažím dokonale promyslet a razím heslo: kvalita nad kvantitou! 🙂 Také jsem výrazně omezila veškeré sociální sítě, protože kolonka v telefonu „čas u obrazovky“ mě upřímně vyděsila a stydím se vám přiznat počet hodin, který mě donutil zamyslet se sama nad sebou. Continue Reading

Dívky a ženy, Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Kraniosakrální terapie

Někomu by se mohlo zdát, že můj blog krapet zmírá. Jeho pisatelka je na tom ale právě naopak.

Rozhodla jsem se svůj čas věnovat trošku jiným směrem a začala rozvíjet své schopnosti, které jsem po dobu dlouhých let studia v sobě trošku potlačovala. Medicína mě uzemnila, dala mi zdravý náhled na zdraví a nutí mě až dodneška uvažovat racionálně. Já ale občas doslova létám někde mezi nebem a zemí, ráda jdu jinou cestou a někdy doslova potřebuji dělat něco rukama a ne hlavou.  Continue Reading

Dívky a ženy, Z osobního pohledu

Cestou tam a zase zpátky

Léto je v plném proudu a já místo festivalů, dovolených si jej užívám především pracovně. A když říkám užívám, tak to myslím doslovně. Od nového roku se řídím heslem, že jednou za měsíc musím překročit hranice České republiky. A to se mi s mým novým úvazkem/přivýdělkem/prací (ano asi šestou v pořadí) daří! Continue Reading

Z osobního pohledu

Karma Zdarma

      Uznávám, že psaní článků poslední dobou trošku flákám, zato v reálném životě se neflákám vůbec!

 

26.5. 2018 byl náš velký den, velký den DAKu. Asi jste postřehli, že jsem se začala věnovat charitě. Nikdy to nebyl můj sen ani můj cíl, ale pak prostě přišel a naplňuje mě. Uvědomila jsem si, že pro založení neziskové organizace nemusíte být slavná nebo modelka (i když by se to šiklo 😊), ale hlavní je mít kolem sebe ty správné lidi. A to já díkybohu mám, své kamarádky Dorotu a Adélu. Dohromady tvoříme DAK (Dorota, Adéla, Klára) a po tom všem, co jsme zažily, nemám páru, jak bych to všechno sama bez nich zvládla. Asi určitě nezvládla. Continue Reading

Dívky a ženy, Z osobního pohledu

I já jsem důležitá

Sice nejsem zastánce novoročních předsevzetí, protože když už mě nějaké napadne, začínám s ním hned, ať je leden nebo květen. Ale jedno smysluplné téměř únorové bych přeci jen pro vás měla. Dbát na SVÉ zdraví. O děti se staráme vzorně, o své blízké taky, ale nezapomínáme přeci jen někdy trošku na sebe? Continue Reading

Z osobního pohledu

Tři…dva…jedna….rok 2018!

Moji milí! Tento miničlánek Vám posílám s přáním jen toho nejlepšího v následujícím novém roce 2018.

Vánoce pro mě bývají svátky nostalgie, analyzování, sčítání plusů a mínusů. Ať už je ale výsledek jakýkoli, pojďme do dalšího roku vstoupit s úsměvem na tváři a odhodláním. Protože nevím jak vás, ale mě v něm čeká hodně práce a změn, na které se těším!

Proto pokaždé když fňukám nad součtem kladných bodů, kterých by mohlo být pořád více, se zastavím a v duchu si vynadám: „aby tě husa kopla Kláro“. Ano, jsem zdravá a den za dnem se mi mezi nemocnými dětmi dostává na mysl, jak důležitá je tato hodnota v životě.

Takže pokud se nad něčím malicherným trápíte, nechte se kopnout laskavě husou a buďte šťastní ze svého zdraví tak jako já!

Tfuj tfuj tfuj a hlavně o půlnoci vstupujte pravou!

Z osobního pohledu

Přátelství na třetí

To je pořád samý DAK a nikdo neví, o co vlastně jde.

Jelikož jsem usoudila, že mě práce vytížené sloužící lékařky, cestující ženy za svým nikdynepřítomným pilotem a psaní blogu nevyčerpává na 100 %, ale pouze na 95 %, rozhodla jsem se svůj život obohatit další činností. A to bych nebyla já, kdyby v tom nebylo krásno a smysl někomu pomoci.

Po prvních měsících v práci mi došlo, že dvě deci vína ani hodina v posilovně mi v uvolnění tlaku a smutku z nevyléčitelných osudů nepomůže. Vrátila jsem se k tomu, co jsem tolik milovala. Barvám, tužce a papíru. Je to láska, která si mě našla už v mých pěti letech na základní umělecké škole, když se do ní šel přihlásit můj o dva roky starší bratr. Já hned chtěla taky! Asi protože jsem vždycky chtěla mít to, co měl on, a bylo celkem jedno, co to bylo. Ať už jsem mu záviděla, že chodil dříve do první třídy nebo že mohl o Velikonocích chodit s taťkou mrskat děvčata, prostě jsem to chtěla taky. Ačkoli on výtvarný kroužek opustil hned, jak nabyl svého rozumu, já tam zůstala až do maturity, kdy jsem byla nucena jej opustit pro vysokou školu v Olomouci.

Jak to tak bývá, v životě vyzkoušíme různé věci, ale vracíme se k těm, které v nás zanechají stopu. Proto jsem taky nadobro sekla s břišním tancem, zpěvem a řeckořímským zápasem. Doma mám v šuplíku nejméně dvacet hustě popsaných deníků a další teď vlastně píši prostřednictvím blogu. Dvě hodiny týdně v základní umělecké škole se přeměnily na hodinové popracovní uvolnění.

Tak vznikl jeden z prvních nákresů tužkou slon v kruhu. A protože barvy pomáhají člověku upustit páru, lítá si tento střízlík ve vesmíru na své planetě, potažmo již na naší stěně v obývacím pokoji, která nese pracovní název galerie.

Jelikož jsem žena a žena obvykle mívá přítelkyně a ty obvykle mají přísně utajenou konverzaci, kde na oko sdílí domácí dekory, recepty na pečení, ale taky žhavé novinky, podařené i nepodařené vztahy, slon byl jedním z těch méně přísně utajených zpráv, který přítelkyni Adéle vnukl myšlenku celé série těchto obrazů, jež budou nést společné téma: Zoo ve vesmíru. Tu pak vydražíme na charitativní akci, kterou pozvedne svým operním hlasem třetí přítelkyně Dorota a dodá tomu všemu vysoce společenský glanc.

Cílem naší pomoci se stal Vojtíšek. Vojtíšek trpí vzácnou dědičnou poruchou metabolismu – mukopolysacharidózou. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Já téměř taky ne, dokud jsem nezačala pracovat ve fakultní nemocnici v Praze, která je zároveň i přední české centrum zabývající se diagnostikou a léčbou těchto vzácných nevyléčitelných chorob. Vojtíškovi zde byla odhalena tato nemoc a jeho rodina byla zasvěcena do náročné péče okolo něj.

Všechno se nám tak pěkně propletlo, protože tři odlišné ženy, tři silná přátelství a chuť konat dobro dokáže v důsledku hrozně moc.

 

 

 

 

Z osobního pohledu

Není mrtvé jako mrtvé

Dovolená v Izraeli. Jak jsem se k ní dostala? Jednodušše, dlouho váhej, nad ničím moc neuvažuj, zařizuj vše nejlépe na poslední chvíli, neváhej ani okamžik a  je zákonem dané, že nemůžeš skončit v hotelovém resortu s all inclusive, kde se budeš příšerně nudit. Continue Reading

Z osobního pohledu

We are triathlon !

Když přišla nabídka účastnit se pražského triatlonu jako lékař, skákala jsem radostí do stropu jako bych dostala hlavní roli v celovečerním trháku. Moje nadšení vystřídala zodpovědná příprava, studování „dospěláckých léků“, urgentních situací a procvičování postupů při akutních stavech. Den předem při cestě z Moravy do Prahy mi poprvé zatrnulo, když jsem v rádiu zaslechla větu: „Sportovci z celého světa se sjíždí do naší matičky Prahy, aby zítra v extrémních teplotních podmínkách předvedli své výkony. Jeden z nich, obyvatel Austrálie se nám svěřil, že se těší, až ochutná naši svíčkovou s knedlíkem.“ Stáhl se mi žaludek a napadlo mě, že asi taky budu muset předvést, co jsem se naučila, protože na komorní zábavu to opravdu nevypadá. Continue Reading

Z osobního pohledu

Táborníci

Na dětském táboře je nejlepší to, že se absolutně odpoutáte od dospělácké reality všedních starostí. Věci na lítačku, schovka za stodolou, opečený špekáček z ohně a stezka odvahy mezi poli…..co si budeme povídat, to v Praze jen tak nezažijete. Navíc jako zletilý člověk bez funkce a závazků si do coca-coly s klidným svědomím můžete přilít jeden malinký božkov a už nemusíte cucat rumové pralinky jako zamlada. Continue Reading

Náctiletí, Z osobního pohledu

New´s lifestyle

Léto pokročilo a i když letos nemám klasické prázdniny, dlouhé letní večery, slunce a všudepřítomné úsměvy mi velmi prospívají. V před, před, před…..minulém článku jste se mohli dočíst, jak jsem se rozhodla změnit stravu a životní styl (http://blogdrklarky.cz/2017/05/09/parado-trp/). Odhodlání mi naštěstí vydrželo dodnes a proto jsem se rozhodla popsat změny, na kterých vidím pokroky jak na svém zdraví, tak na svém těle. Continue Reading

Z osobního pohledu

My daily routine

Od malička hrozně ráda píšu deníky, zaznamenávám vše co se kolem mě děje. Už jako úplně malá když jsem dostala svůj první zápisník v pevné vazbě s koníčkama na stříbrném zámku, jsem ještě neuměla psát. Tak jsem do něj jednoduše kreslila nebo diktovala někomu kdo psal za mě. (Tímto zdravím všechny své ex lásky uvedené na první straně, kteří se shodou okolností během minulého měsíce jeden po druhém oženili!)

Continue Reading

Z osobního pohledu

Bez obalu!

Třídíte odpad a myslíte si jak jste dobří? Já taky a byla jsem patřičně hrdá na své nové třídící pytle, které jsem půl roku vybírala, dalšího půl roku jsem je platila, jelikož bytostně nesnáším internetové bankovnictví (a může za to celková cifra, která se zobrazí hned po prvním rozkliku vašeho účtu a i když se nechcete podívat, prostě ji vidíte!!), abych potom zjistila, že jsem vlastně úplný barbar protože nežiju bezobalu! Continue Reading

Z osobního pohledu

Držet, vydržet a neopustit

Tento článek přesně zapadá do kategorie my life. Jelikož mě často v nemocnici potkávají chvíle těžké, situace co mě překvapí a okamžiky které jsem dosud nezažila. Přemýšlím, kde jsem našla tu rovnováhu, se kterou jsem došla až do tohoto okamžiku a stále pokračuji dál. Možná proto, že lpím na zásadách, které mi kdysi udělil kamarád, tehdy ještě můj učitel na půlení mediků. Continue Reading