Z osobního pohledu

Život mladého lékaře

Tento článek vzniká na popud mých budoucích kolegů, od kterých dostávám denně plno otázek, kudy a jak se dostat ke svému cíli. Docela jim závidím jejich zodpovědnost za budoucnost. Pro mě totiž po celou dobu studia končila budoucnost u jednoho bodu: poslední státnice a promoce. Dále nic, přísahám NIC. Proč nad tím také přemýšlet, když konec školy je tak daleko a tak nedosažitelným cílem? Najednou byl tady a já se nechala hodit do vody, jako kapr na Vánoce do Vltavy. Lidé žijí v domnění, že dělají dobrý skutek, opak je ale pravdou. Lapala jsem po dechu jak ten kapr ve Vltavě.

Realita

Škola není život a život není pohádka. Stejně tak je to i s nástupem do práce. Nažehlené nové bílé oblečení, nepopsaný notýsek, razítko a hurá jde se začít nový život. Jedině s velkou energií a chutí pracovat máte šanci spasit svět a ukázat všem okolo, co jste se naučili. Čím více zprvu chcete, tím tvrdší je pád. Já u něj stoprocentně prodělala několikačetnou zlomeninu s polytraumatem. No jo, ale tohle se prostě v žádném ročníku neprobíralo, tam se pouze těšilo až už to konečně bude! Kdyby mě někdo připravil na to, že budu i nadále medik, co se více učí praxí pod dohledem, možná bych se vyhnula počátečnímu smutku z růžového snu, který klidně mohl být, ale trošku v jiném znění.

Seznámení s klinikou

Jelikož jsem člověk neobyčejně všestranný, rozuměj : nic pořádně neumím, ale všechno chci pořád dokola zkoušet např. jeden den si kupuji šicí stroj a druhý den se hlásím na hodiny plavání, čekala jsem, že po studiu, které bylo mým celým životem, začne život pracovní a také konečně život osobní. Nastoupila jsem na velkou pražskou kliniku, která mi ale hrdě dokazovala, že život se dá žít pouze s medicínou, která umí nahradit partnera, sport, přátele i víkendy. Člověk zde vidí věci nevídané a slyší věci neslýchané, jelikož je však zcela bez zkušeností, úplně je nedokáže docenit. Po několika měsících zná choroby, které lékaři v malých městečkách v životě neviděli, naopak se diví, když narazí na neštovice a potupně musí googlovat, který pudr doporučit. A na banální dotazy týkající se např. opruzenin odpovědět nedokáže, ale zeptejte se ho třeba na syndrom xyz, ten totiž určitě zná!

Ne/výhody

Další věcí je administrativa. Tu vyloženě nesnáší asi každý doktor, ale k čemu je? Jednoduše kryje záda. Na klinice se na ni kladl velký důraz a chvílemi jsem měla pocit, že se ji snad nikdy nenaučím. Moje pracně vypocené slohy se mi klidně i po měsíci vracely zpátky se slovy: “ Kolegyně matka dítě nekrmí, nejste v zoologické zahradě!“. Nu což, musím říct, že jsem opravdu vycvičená a schopna o půlnoci vyseknout správnou formulaci daného problému a netrpím nedostatky v lékařském slovníku.

Vědecká činnost, publikování, aktivní účast na kongresech. Klinika otvírá bránu všem těmto úkonům! Pokud chce člověk po medicíně získat místo na velké klinice, většinou se této práci nevyhne.

Disciplína. Musím říct, že pobyt na klinice rozšíří mladému lékaři značně obzory, naučí jej pracovat precizně a dívat se na pacienta komplexně ze všech úhlů. Navíc dostupnost a možnosti vyšetření jsou nepřeberná. Oproti malým nemocnicím, kdy má jeden doktor na starost celé oddělení pro nás řečeno „nezávažných“ pacientů, na klinice jich má na starost pár a jak by řekl jeden můj kamarád, pořádně se v nich šťourá. Často prožívá euforii z nově zachycené diagnózy, ale také smutek z nevyléčitelných osudů, kterých je vzhledem k vysoké koncentrovanosti opravdu hodně, takže tlak na psychiku je obrovský.

Cíl čeká na každého

A co je nejlepší, člověk si po několika měsících v práci utřídí myšlenky, co vlastně chce. Já přišla na to, že mě baví spíš sedět na ambulanci, řešit akutní problémy a naopak mě moc práce na oddělení neuspokojuje. Chci být „lidový“ doktor, používat selský rozum, mít pacienty, jejichž rodiny a rodinné poměry budu znát. Nejsem týmový hráč a za samostatnou místnost se svým stolem a počítačem bych v současnosti položila život. Protože v místnosti velikosti koupelny s pěti dalšími kolegy, třemi neustále zvonícími telefony a neustále klepajícími rodiči můj pracovní výkon není tak rychlý.  Chci být sama svým pánem, pracovat samostatně a řídit si věci dle svého. A otevřeně přiznávám, že píchačku neužívám za plného vědomí, že bych měla a jsem připravena nést za to následky. 🙂

Chci dělat všestrannou pediatrii, proto jsem se také rozhodla pro obor praktické lékařství pro děti a dorost, který mi přijde nesmírně krásný a zároveň plní mé představy o budoucnosti.

Previous Post Next Post

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply