Kontroverzní témata, Z osobního pohledu

Odcházení

Jak jsem slíbila, že o dušičkách se budu věnovat tématu o smrti, tak plním. Další článek pro Vás nachystal můj kamarád, který zachytil odchod svého milovaného člověka na papír. A že to udělal láskyplně, upřímně, až z toho běhá mráz po zádech…

Všechno má určenou chvíli, a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození a čas umírat, čas sázet i čas sklizně, čas budovat a čas bořit…

Nevzpomněl jsem si na tento úryvek Bible poprvé, když jsem tiše stál tady, na zahradě mého dědečka, který den před tím zemřel. Začátek března je zvláštní čas. Zima odešla a jaro ještě nepřišlo. Jako by ta dvě roční období nechala krátký čas na klid… Smrtelně tichý klid. Stromy bez listí, unavená tráva a les bez jediného ptačího hlasu.

V takovém čase opustil tento svět. Po několika týdnech na LDN v proležené posteli, napůl bdělý, napůl ve spánku prožívajíc svůj život pozpátku. Občas si myslel, že je doma, vedle své ženy, se kterou prožil šest desetiletí plných dětí, výletů, sportu, trápení, radostí a zahrádky. Jeho ruka je tam patrná v každém prkně, každé kytce a střihu jabloní, které tam rostou.  Ač nejsem věřící a ezoterice taky moc nevěřím, cítím jeho blízkost. Jako kdyby energie, kterou tam vydal, na zahradě zůstala. I když mě stále bolí jeho odchod, blízkost té energie mě tu uklidňuje.

Když máte někoho rádi a vidíte, jak vám mizí před očima, právem máte pocit zmaru. Na LDN navíc vidíte i ty ostatní… leží tam s plínkami, pijí čaj z lahvičky a občas někdo tenkým hláskem o něco prosí. Jak těkavý je život říkám si, když tak lehce umí odejít z takového sportovce a silného chlapa, jakým byl můj děda. Leží tu, spí mělkým spánkem a občas otevře oči v mlhavé vzpomínce nebo myšlence. Občas mu dám napít z lahvičky a snažím se poslouchat, co mi chce říct. Tak strašně rád bych mu rozuměl, ale jeho hlas je moc tichý. Naše oči si stále naštěstí rozumí. Vidím, že ví, že jsem u něj a že to stačí. Vím, že vzpomíná na to vše, co jsme spolu zažili a co mě a bráchu naučil. Nevidím v tom pohledu beznaděj ani výčitku, že by byl život krátký. Vždycky žil naplno a v těchto chvílích na člověku poznáte, zda něčeho lituje, nebo ne. Když nemohl mluvit on, promluvil jsem já. Povídal jsem mu o zahrádce a vzpomínal na zvlášť hezký den a ve vzpomínkách jej prováděl jeho oblíbenými místy. Nejdřív pozorně poslouchal, ale časem se jeho pohled mlžil, až zavřel oči a naštěstí jen usnul.

V tu chvíli mi to došlo. Vždyť přicházení na svět i odchod z něj si jsou nadmíru podobné.

Den poté, když jsem uspával dvouletého synka Toníka, jsem se vrátil myšlenkama na předchozí večer na LDN. Toník cucal mlíko z lahvičky a poslouchal pohádku, kterou jsem mu vyprávěl. Snažil se zůstat vzhůru, ale jeho pohled se zakalil, zavřel oči a usnul. Když vzpomenu na porodnici, vybaví se mi bezmocná tělíčka dětí, která jsou také odkázána na péči sester a rodičů. Rozdíl oproti LDN je ale v atmosféře. Zatímco v porodnici je cítit příslib toho, co děti čeká, čím se stanou, jaké velké věci v životě provedou a zažijí… na LDN je to jinak. Velké zážitky a činy odchází, odchází i vzpomínky, dávné lásky, prohry a úspěchy. Je dobře nad tím truchlit, a je dobře také nezapomenout.

Můj pohled jako člověka stojícího někde mezi dědečkem a Toníkem, mi otevřel perspektivu, na kterou v životě zapomínáme a tou je nadhled. Vždyť nedávno jsem prožíval radost s malým uzlíčkem v ruce a dnes se tu loučím s milovaným člověkem. Je důležité v životě řešit, co bude k večeři, že nás šéf naštval, že o víkendu bude na prd počasí, ale nezapomínejme na to, že jednoho dne jsme se nadechli poprvé a jednoho dne vydechneme naposledy. Nezapomínejme v marastu všedního dne na krásné věci. Neplýtvejme jedinou sekundou svého života. Jednou budeme ležet v posteli a hledět do očí svých dětí. Nebudeme jim to moci možná ani říct, ale udělejme vše pro to, aby věděly, že náš život jsme žili pro ně, že každá sekunda stála za to. Nám i jim se pak bude lépe loučit.

Jednu neděli se u dědy docela náhodou sešla skoro celá rodina. Měl lepší den a občas s námi i promluvil. S bráchou jsme jej vzali kolem ramen a dali jej do sedu, aby na nás lépe viděl. Chytil nás pevně a řekl „Děkuju, jste hodní kluci“. Koukl na nás a já věděl, že tohle je rozloučení. Chvilku jsme se tak drželi a já si vzpomněl na fotku, kde nás takhle drží, když nám byl necelý měsíc.

Dva dny potom jsem v práci kouknul na mobil a měl jsem nepřijatý hovor a smsku.

I bez jejího přečtení jsem věděl, že se uzavřel jeden krásný život jednoho skvělého člověka.

Previous Post Next Post

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply