Od malička hrozně ráda píšu deníky, zaznamenávám vše co se kolem mě děje. Už jako úplně malá když jsem dostala svůj první zápisník v pevné vazbě s koníčkama na stříbrném zámku, jsem ještě neuměla psát. Tak jsem do něj jednoduše kreslila nebo diktovala někomu kdo psal za mě. (Tímto zdravím všechny své ex lásky uvedené na první straně, kteří se shodou okolností během minulého měsíce jeden po druhém oženili!)
Později se mé zápisy obsahově trošku posunuli od toho co jsme měli k obědu, kdy jsem byla ve výtvarce až po pouhé životní zlomy. Rozchody, shody, náhody, aby byla jasná časová posloupnost, vždy s datem.
S nástupem do práce, se získáním svobody s domácností v tandemu jsem dospěla k tomu, že bez plánování a vytyčení cílů orientační běh životem ještě zcela nezvládám. Pro tyto případy nosím pořád v kabelce malý sešit vázaný černou kůží, kde si píšu, škrtám, vytyčuju a radím sama sobě. To je vám úžasná věc. Nejen že se posouvám, méně zapomínám, ale ještě k tomu při listování časem, vidím svoje po/kroky.
Díky tomuto fíglu, jsem se začala orientovat na to podstatné, co v životě mám. Už mnohokrát jsem si v minulosti připadala jako zpovědnice, člověk, který je pořád někomu oporou. Ale když se karta obrátila, bylo v řadě najednou málo vojáků. Proto jsem si řekla dost. Raději málo přátel, méně lidí v okolí, ale jistota, se kterou se na ně můžete obrátit.
A je vám to hrozně osvobozující, zkuste to taky 🙂
