Po podzimním prodlouženém víkendu v německém Münsteru, krásném vestfálském městě nacházejícím se v srdci severního Porýní mi nedá jinak, než napsat tento článek.
Nebyl to totiž výlet ledajaký, ale plný zážitků, prožitý především v rodinné atmosféře, co může být víc?
Mé sestřenice žíjící právě zde jsou mým rodinným vzorem. Krom toho, že jsou mladé, krásné a inteligentní (opravdu ano!!), jsou to především maminky s velkým M.
Ačkoli je v Německu zákonem přísně zakázáno bít děti nebo užívat fyzické násilí vůči nim jakýmkoliv způsobem (snad každý si v tuto chvíli vzpomene na maminčinu vařečku), je tu upřednostňována metoda diskuze, vysvětlování a velká tolerance směrem k osobnímu rozvoji. Jelikož jsem zastánce přísloví: „škoda každé rány, která padne vedle” a dle mého vše co mi v dětství přistálo na zadku mi právem patřilo, na vlastní oči jsem poznala, že i děti vychovávané bez metody cukru a biče se dají vést tím správným směrem a jsou nadmíru rozumné, chápavé a poslušné. Děti příliš trestané mívají sklony k podhodnocování sebe samotných, uzavřenosti nebo naopak strhávají pozornost na svou osobu tím, že ještě přidávají pod kotel dalšíma lumpárnama, aby alespoň nějak upoutali pozornost.
Možná si pomyslíte, že v rámci svých neteří a synovců nemohu být objektivní, ale situace se má jinak. Tím, že je vídám jednou za čas, mám podle mého názoru střízlivý pohled na jejich mentální posun a vývoj v časovém rozestupu. Co však musím přiznat je, že u své 9měsíční neteřinky Klárinky (to jméno má po mě!!!!!) nadhled opravdu nemám a pokaždé co moje sestřenka přísným pohledem zavelila: Klára NEIN! jsem musela odejít za roh abych se výchovně nezačala culit a malou Klárinku nechtěla popusinkovat od hlavy až k patě (když ona byla tak roztomilá, když chtěla strkat ručičky do žrádla od kočky!!).
Co se týče života malých školáčků, výuka se v prvních letech od té naší liší. Děti nejsou do třetí třídy známkované a dostávají pouze slovní hodnocení. Školský systém klade důraz na omezení stresu dětí procesem známkování a snaží se respektovat individuální tempo každého dítěte. Co se v praxi realizuje trochu hůře, tedy pokud je třída o větším počtu dětí a mnohdy ani zkušený pedagog nestačí v jedné hodině “probírat s každým něco jiného”. Dalo by se polemizovat zda je lepší vystavit určitému tlaku prvňáčky z případně horší známky či ponechat jim “klid v duši” a potom je hodit do vody čtvrtým rokem školní docházky?
Slovní hodnocení se sice tváří nevinně, ale zachování „anonymity“ známky je mezi dětmi téměř nemožné. Tak jak jsou soutěživí dospělí, jsou ambiciózní i děti a to, že skupinka “veverek” je nejhorší se mezi dětmi rychle rozkřikne…
Co se mi moc na náštěvě rodiny líbilo, byla noční rituál Familienbett. Tedy způsob rodinného spaní, kdy děti spí s rodiči v posteli. Ano, pro někoho rozmazlování (já byla do té doby stejného názoru), ale když vidím, jak má 9měsíční neteřinka spí díky přítomnosti maminky klidně a maminka naopak nepřerušuje odpočinek díky tomu, že nemusí pořád dokola vstávat, připadá mi to čím dál přirozenější. Druhým opakem je má starší neteřinka, která od dvou let vyžadovala spaní ve své vlastní postýlce ve svém vlastním pokojíčku a jejím rodičům to bylo líto tak moc, že po usnutí ji k sobě do ložnice přenesli! 🙂
Hold děti někdy odchází dříve, něž chceme a než jsme na to připravení! 🙂
