Z osobního pohledu

Toníček

Porod dítěte je jistě pro každou ženu intenzivním zážitkem (ne všechny intenzivní zážitky jsou však jen pozitivní, nebo jen negativní). Spousta bolesti, starosti, obav… dnes je již celkem normální, že tuto chvíli s rodičkou sdílí i otec dítěte. Zamyslely jste se však někdy nad JEHO pocity? Co skrývá za sebevědomým výrazem, který se chlap snaží na obličeji držet celých devět měsíců těhotenství?

Před týdnem se mi poštěstilo za oponu tohoto tajemství nahlédnout z první řady. S Klárkou se známe z letiště, a jelikož dnešní noc slouží a nemá čas na svůj blog, napadlo mě jí tak trochu vypomoci. Nejsem lékař, o děti jsem se dokonce ani nikdy moc nezajímal (asi jako každý chlap ve věku, kdy dokončí školu a začne budovat kariéru vojenského pilota) a nechci nikomu vnucovat, jak zrovna náš porod byl nejtěžší, že naše miminko je nejkrásnější…to můžete číst Emimino. Rád bych spíš ukázal chlapský pohled na věc. Moje přítelkyně je ve stejném věku a příroda jí začala nedávno jaksi napovídat, že by bylo dobré trošku s pokračováním rodu pohnout. Slovo dalo slovo, dokonce jsme se i občas potkali doma (hlavně když bylo fakt hnusně, nedalo se lítat a pustili nás z práce dřív).

A tak mi jednoho dne v práci přišla na mobil fotka těhotenského testu se dvěma čárkami. Ten okamžik byl pro mě zvláštní. Měl jsem radost (musel jsem se nejdřív zkušenějších v práci zeptat, co dvě čárky znamenají), těšil jsem se na něco nového, ale zároveň ve mně i kolovala hrůza z toho, do čeho jsme se pustili. 30 let povinností, starostí, problémů, radostí a štěstí…jak takový balík dojmů zpracovat? Naštěstí jsem měl naplánovaný let a musel jsem se na něj jít připravit. Naštěstí jsem vybaven krabičkovým systémem a tak jsem ty dvě čárky odsunul pomyslně do krabičky „Vyřešit až pak“. Emoce si časem sedly, a mimo shánění bydlení, hypotéky a dělníků na přestavbu domu převládlo zvědavé těšení se na to, co přijde. Přítelkyně dozorovala přestavbu domu a vydírala dělníky pomalu rostoucím břichem. Stáhla u nich cenu za práce, uspíšila termíny…celkově se o dům zasloužila víc než já, klobouk dolů. S tím břichem se dostávám k další emoci. Vaše milá se začne kulatit. Sice víte, že to není z čokolády, ale stejně si tam jako chlap uvnitř nepředstavíte nového človíčka. To možná mlhavě přijde s prvními dostatečně silnými pohyby v břiše. I tak jsem si osobně neuměl představit, co se tam uvnitř děje. Má milá naštěstí jo a donutila mě, chronického flegmatika, dořešit veškeré vybavení. Možná bych taky začal chvátat, pokud bych cítil, jak se ve mně něco hýbe.

Samotný porod nastal uprostřed noci slovy. „Praskla voda“. V polospánku, věda, že jsme nedávno řešili kohoutek v kuchyni, jsem se zaposlouchal do zvuků nočního domu. Cákání vody jsem však neslyšel a tak jsem chtěl zase usnout. Rozsvítilo se a konečně jsem to s tou vodou pochopil při pohledu na promáčené prostěradlo. I tak jsem se párkrát zeptal, jestli je to „fakt jakože porod“. Do porodnice jsme to měli 170km po dálnici. To byla daň za jistotu, že jsme v péči nejlepšího porodníka, kterého známe. Cestou se krátily kontrakce a tak jsem z noční letargie vystřízlivěl při řízení obstarožní Oktávky rychlostí 180km/hod. Samozřejmě se v porodnici ukázalo, že hollywoodské filmy zase kecaly, a že to tak rychlé nebude. Pro přítelkyni začalo martýrium 13 hodin střídavých bolestí, vyšetření, monitorů dítěte, injekcí, kapaček a dalších atrakcí. Pro mě? Nejtrefněji bych řekl střídačka soucitu a nudy. Když mi drtila ruku, jak moc jí to bolelo, chtěl jsem jí s tím pomoci. Když se jí pak ulevilo, nudil jsem se a fandil Martinovi Šonkovi, který právě v televizi vyhrával první závod Red Bull Air Race. Když přišel čas, kdy sestřička začala připravovat nástroje, došlo mi, že přišel i čas masakru, který jsem viděl v páté třídě na rodinné výchově v naturalisticky pojatém videu.  Ještě nedávno jsem se pro jistotu na ten pohled připravoval sledováním videí na youtube. Začal jsem u ježků, kteří mláďata srandovně střílí ze sebe přímo do hnízda a skončil s domácím porodem postarší Brazilky, která rodila posedmé a kvůli takové prkotině se jí nechtělo do nemocnice a tak si jen došla na záchod. Ve chvíli, kdy dítěti vysávala hlen z nosu pusou jsem to vypnul s uspokojením, že „takovej masakr to fakt nebude….“ . Přítelkyni připravili, posvítili si na ní a začali fandit. Tlačení je opravdu náročné, ze solidarity jsem zadržoval dech a i když jsem netlačil, zadýchal jsem se jak blázen. Když si k tomu představím, jak by mě navnadilo těch 13 hodin bolestí, asi bych to nedal. Akrobacie ve stíhačce (kdy se podobnou technikou jako je tlačení dítěte bráníte omdlení vlivem přetížení) je procházkou parkem i kdybych z porodu vymazal tu bolest, která by nejspíš chlapa ihned zabila. Stejně jako všechny ženy, i ta moje nakonec dostala tu neforemnou divnou vlasatou věc ze sebe. Viděl jsem tu věc, jak se nadechla a začala křičet, že má pindíka a tak se odteď bude jmenovat Toník…ne Hektor, jak chtěl jeho prdlej děda. Zůstal jsem u přítelkyně a nějak si neuvědomil, že už není jediná, o koho se budu starat. Byl jsem totálně zmaten, byl ve mně takový zmatek, že mi museli připomenout, abych se na Toníka podíval a vyfotil si ho. Narodil se předčasně a tak hned po pár sekundách u mámy putoval na poporodní oddělení.

pěst

K mému synovi (i teď je to zvláštní psát) mě pustili hned po porodním vyšetření. Dřív jsem si z přítelkyně dělal legraci, že za ní celý rok chodil soused Franta a že bůhví, co se tam dělo…teď ale, když jsem viděl, jak Tonda ležel v pelíšku odkopaný, s otevřenou pusou a spokojeně si odfrkával, řekl jsem si „to už neukecáš, kámo…“. Až začne chrápat a slintat, bude to moje kopie. Všechny ostatní děti tam spaly jako andílci a vypadaly jako z reklamy. Jen ten můj ťulpas se tam rozhodil jak po výbuchu granátu. V ten okamžik mě zavalil obrovský pocit lásky a štěstí.

Až v tuto chvíli jsem si uvědomil, že to stvoření mám od dneška na triku, že budu zodpovědný za to, aby z něj vyrostl správný chlap. Aby jednou třeba takhle koukal na svého syna nebo dceru, a byl připraven dát mu všechno co je potřeba. Příroda to udělala moc dobře, když i takový dřevorubec, jako jsem já, je tak naměkko. Teď zase o hodně víc cítím, že každý let v noci v mraku, každé přistání v silném větru a dešti na cizím letišti a každou cestu autem do práce a zpět musím udělat tak, abych tohoto tvorečka a jeho mámu nenechal na holičkách a viděl ho růst a sílit. Stejně jako se učím ho milovat, jednou budu muset umět i tu lásku na chvilku odložit a potrestat ho, pokud bude dělat něco špatného. Budu ho muset inspirovat, poradit mu, nechat ho dělat jeho vlastní chyby, ukázat mu cestu k jejich řešení, nenechat ho udělat fatální průsery, hecovat ho k cestě za svými sny….uuuf, je toho hodně, co s ním chci zažít. To vše se mi hnalo hlavou a uvědomil jsem si, že o svém životě takto přemýšlím poprvé. Že doteď nebyl důvod.

Ten důvod tu teď ale leží s otevřenou pusou a v plíně má svůj první bobek. Je to pozdě? Nemyslím si. Ač jsem byl u jeho početí (doufám 😀 ), koukal jsem na něj na ultrazvuku a cítil jeho kopání na břiše, nebyl vidět a jako by tady nebyl. Já ho pod srdcem nenosil, mě nenafukoval celé tělo a nepůsobil mi bolesti. Teď už tu ale je a to mění totálně vše i u mě. Sám se nepoznávám, nikdy jsem z dětí v háji nebyl a asi nikdy moc nebudu. Ale Tonda, to je jiná liga, ten spí s otevřenou hubou a proto není Franty, ale můůůůůj! 🙂

Previous Post Next Post

You Might Also Like

1 Comment

Leave a Reply