Když přišla nabídka účastnit se pražského triatlonu jako lékař, skákala jsem radostí do stropu jako bych dostala hlavní roli v celovečerním trháku. Moje nadšení vystřídala zodpovědná příprava, studování „dospěláckých léků“, urgentních situací a procvičování postupů při akutních stavech. Den předem při cestě z Moravy do Prahy mi poprvé zatrnulo, když jsem v rádiu zaslechla větu: „Sportovci z celého světa se sjíždí do naší matičky Prahy, aby zítra v extrémních teplotních podmínkách předvedli své výkony. Jeden z nich, obyvatel Austrálie se nám svěřil, že se těší, až ochutná naši svíčkovou s knedlíkem.“ Stáhl se mi žaludek a napadlo mě, že asi taky budu muset předvést, co jsem se naučila, protože na komorní zábavu to opravdu nevypadá. Příští den jsem nemohla dospat a o půl páté ráno skákala z postele jako rybička, abych na místo srazu dorazila včas, což se taky povedlo. Za hodinu jsem již byla součástí blikající kolony sanitek mířící s plným vybavením na sportoviště.
Během prvních pár desítek minut jsme na startu a cíli zároveň vytvořili docela ucházející polní ChicagoHope a začala první etapa „před startem“. To znamená, že si sportovci chodili preventivně píchat hořčík proti křečem, zalepovat otlaky z tvrdých tréninků, pofoukat bolístky a ujistit se, že se opravdu mají stát součástí pekla na zemi. Následovně v čase, kdy se slunce pomalu vyhouplo a zvony hlásili poledne a mě ovládal pocit uspokojení z dobře zalepených pat, začala teplota vzduchu nebezpečně narůstat. K částečné úlevě došlo, jakmile profesor Pirk proběhl cílovou páskou. Super tak o transplantace srdcí už se starat nemusím.
Jenomže srážka cyklistů v ulici Svornosti zavinila, že jsem bez váhání během pár hodin naplnila chirurgii v Motole (kolegům se tímto omlouvám za vypečenou sobotní službičku). Po těchto peripetiích, kdy mi sanitky vozily jednoho polámaného za druhým mě zaplavil pocit, že je po šichtě a je načase dát si pozdní oběd, který jak jsem ještě netušila, se později změnil v brzkou večeři. S přibíháním závodníků do cíle se začínaly nebezpečně rychle plnit provizorní lůžka ve stanu. Protnutím pásky se totiž vybraní jedinci nezvyklí na extrémní zátěž v extrémním horku začali kácet hlava nehlava i s medailí na krku. To bych ale nesměla mít za zády spolehlivý tým „oranžových“, aby každého kdo se blížil obličejem k zemi nechňapli v podpaží a nepřitáhli mi jej jako Chocholoušek blázna v kazajce. Bylo úžasné dívat se na to, jak pár minut intenzivní péče, klidu a chladu oživí vítěze a ti plni euforie a adrenalinu začnou své štěstí „plýtvat na vás“ jako na zachránce života. Během těchto několika intenzivních hodin jsem poznala krásu týmové práce a paradoxně načerpala energii a zkušenosti do dalších let. Navíc jsem vytěžila jedny cyklistické brýle od štěstím bezsebe sportovce, který mi hned ještě na nosítkách u vstupu do stanu řekl:“Jestli mě uzdravíte jsou Vaše!
Jak řekl, tak bylo!
