Dospělí jsou na světě od toho, aby vysvětlovali nepochopené dětem, předávali jim zkušenosti, postoje a názory. Jak ale „tlumočit“ věci i pro nás těžko uchopitelné? Je jich tolik. Války, vztahy, nemoci, vesmír a třeba…. smrt.
Jako dítě jsem měla to štěstí žít v úplném světě plném lásky bez žádné ztráty. Smrti jsem se podívala prvně do očí až v prvním ročníku na medicíně, kdy mě poté „mrtví“ budili ještě nějakou tu chvíli ze spaní. Poprvé jsem přijala myšlenku, že tělesnou schránku máme všichni vypůjčenou jen na určitou dobu a tu není možné usmlouvat. Překvapivě první blízké ztráty jsem neprožila z kruhu prarodičů, ale dvou přátel, jejichž smrt dělila jeden rok. Jedna autohavárie, jedna pád z motorky. Byl to šok, který lze těžko popsat a pochopit smrt mladého člověka plného síly a energie nelze do dneška. Když to ale neumím já ve svých 27 letech, jak se to asi poskládá v té malé hlavičce nad vším dumajícího dítěte?
Ze strany mého já
Z pohledu dítěte musím zpětně ocenit, že mi rodiče nikdy žádnou pravdu nezadržovali. Třeba ji malinko upravili do jemnější formy, ale nechránili mě až příliš. Chtěla jsem vědět jak je to s Bohem? Vysvětlili mi, co je náboženství, koupili mi dětskou bibli a každý večer se četla „pohádka“. Chtěla jsem vědět jak se rodí děti? Dodnes nezapomenu na atlas dospívání s kreslenými obrázky. ???? Hezky napsaná knížka může odpracovat hodiny vysvětlování za vás. Zajisté všechny otázky nezodpoví, není to máma ani táta, ale rozhodně provede dítě světem fantazie a v mnohém mu napomůže srovnat si myšlenky. Jedna taková o začátku a konce života byla stvořená milým způsobem přímo pro ty nejmenší. Jmenuje se Anna a Anička. Vypráví o životě babičky a vnučky a dokáže pootevřít dvířka tématům, o kterých se tak těžko mluví.
Ze strany lékařky
Z pohledu lékařky zastávám názor, že nemá příliš cenu tlumit bolest léky, samozřejmě je to vždy na posouzení individuálního případu. Ale po vysazení bolest ožije jako operační rána po odeznění analgetika a člověk ji chtě nechtě bude muset prožít. Loučení, pochopení smrti či ztráta, říkejme tomu jak chceme, má několik fází. Nejdříve přichází šok. Nechápeme. Pak tuto skutečnost můžeme odmítat, být rozčilení, hledáme viníka a až pak přichází hluboký žal, který se pomalinku velice pomalu až neznatelně zmenšuje, až jednoho dne zjistíme, že jizva stále bolí, ale už nám nikdo nesype do otevřené rány sůl.
Není velkého rozdílu v citech dospělích a dětí. I když to není vidět i ti nejmenší v sobě zpracovávají události všedního dne, neméně pak ty hlubší, s větším dopadem na život. Udělat doma z něčeho tabu je cesta do pekel. Možná to načas zametete pod koberec, budete se ohánět větou: my se o tom doma nebavíme, to je každého věc. Ale děti to tak nemají, nebudou o tom mluvit, budou i nadále veselé, hrát si, dovádět, ale nevyřčené v nich bude kořenit, růst a kostlivec ze skříně vypadne, až to budou nejméně potřebovat. Třeba v pubertě nebo v prvním vážném vztahu. Pak budou platit časem i penězmi za hodiny u psychologa, kde budou hodiny a hodiny pátrat po příčině problémů, které mají.
Pokud to máte ve své moci, nedopustě to. Když neumíte o nečem mluvit, je vám to nepříjemné, nechte si odborně pomoci. Vždy je to mnohem jednodušší uklízet průběžně než nechat zpustnout byt a za několik let se pustit do generálního úklidu a rekonstrukce.
Pokud žijeme s čistým štítem je to jeden z největších darů, co jsme dostali od svých rodičů. I když některé věci bolí a my je nechápeme, víme, že k životu patří, protože nám to bylo řečeno už když jsme byly děti.
