Jednou se mě jeden pětiletý kluk zeptal, jestli jeho babička umře dřív, protože je stará. Pamatuju si, že jsem se nemohla ubránit úsměvu. Je to přeci tak logická úvaha – když je někdo nejstarší z rodiny, měl by odejít dřív. Řekla jsem mu, že to tak nemusí být, protože se může stát něco moc smutného, třeba nehoda nebo nemoc, a může umřít kdokoliv jiný.
Taky jsem si vždycky představovala, že jako první umře babička. Bylo to ale jinak. Byl červen, kvetl zlatý déšť, dozrávaly rané třešně, děti se těšily na konec školního roku a umřela moje mamka. Měli jsme to štěstí, že jsme s ní mohli být až do úplného konce. Věděli jsme, že to přijde, jenže to nic nemění na tom, že se na to člověk vlastně nemůže vůbec nijak připravit. Bude to znít možná divně, ale byl a je to můj nejlepší nejhorší zážitek.
Fáze č. 1: Já nemůžu, ale já musím.
Hned poté, co jsme mamku vyprovodili ze světa, nastalo něco, co se dá nazvat jedině jako „prázdno”. Jak se to projevovalo?
Ještě několik měsíců poté jsem se každé ráno budila s pocitem „tak vážně je to pravda” – první myšlenka, co mi vždycky zrána vytanula na mysli, byla „mamka umřela”. Vlastně jsem se ty první dny a týdny ani nechtěla vzbouzet, abych si nemusela uvědomovat skutečnost. To člověku zrovna nepřidá na energii, když hned s prvním otevřením očí myslí na něco, co mu způsobuje tak velikou bolest.
Tou dobou jsem si myslela, že jsem vyplakala už všechny zásoby slz na celý život, že už mi nikdy nic nebude chutnat, nic mě nebude bavit a že už nikdy nebudu schopna žádného hlubokého citu. Neuměla jsem přijmout skutečnost, že v naší rodině, v které jsme měli a máme hezké a fungující vztahy, umřela moje máma (v relativně „mladém“ věku), dobrý člověk, a že někteří lidé, kteří jsou zlí, žijí pokojně až do vysokého stáří. Nedovedla jsem si představit, že bych z něčeho mohla mít opravdovou radost anebo že bych se ještě někdy mohla zamilovat.
Měla jsem před sebou 2 měsíce prázdnin, během nichž jsem se potřebovala dát aspoň jakž takž dokupy, abych zvládla státnice, z kterých mě den před máminou smrtí vyhodili. Ty státnice jsem prostě musela dát, to mi bylo jasné, i když jsem nevěděla, kde na to mám asi tak nabrat sílu. Hodně mi tehdy pomohlo, že jsem se obrátila k činnostem, které se dělají rukama a které jsem vždycky chtěla zkusit, ale „nebyl na ně čas”. Pekla jsem chleba a buchty, zkoušela, co dělá která ingredience v těstu, a smála se tomu, když se mi to připeklo nebo když z toho vznikl „pancrfaust” (výraz, který užíváme v rodině pro buchtu, která je po upečení zdrclá).
Fáze č. 2: Potřebuju mluvit s mamkou.
Bylo mi 24, když mamka umřela. Měla jsem pocit, že ještě nejsem kompletním člověkem a že vůbec nevím, co mám dělat. Rodiče, jiný blízký příbuzný nebo přátelé, s kterými máme ty nejpevnější vztahy, jsou jako maják, který nám svítí ve tmě a ukazuje cestu. Akorát to bereme jako samozřejmost a moc si neuvědomujeme, že pro nás takto fungují, dokud je neztratíme. Zní to jak z nějakého trapného motivačního videa, že? Ale ono to tak vážně je. Při truchlení člověk zažívá veškerou plejádu pocitů a uvědomění, o nichž doposud neměl tušení, že je jich schopen. Mně máma v prvním roce, kdy jsem byla bez ní, nejvíce chyběla (a chybí, ale už jsem si na to asi „zvykla”) při takových těch každodenních zážitcích, které jsme spolu sdílely. Bolelo uvědomit si, že jí nemůžu zavolat, že jsem v sekáči našla boží sako za 49 korun, že mi někde otisknou článek, že mi před nosem ujel vlak a nadávám na peróně, že jsem se včera picla a mám kocovinu atd. Obecně v situacích, kdy se mi něco povedlo anebo kdy jsem něco pokazila. Nestihla jsem jí říct tolik věcí, nestihla jsem s ní probrat „zásadní témata”, měla jsem s ní víc mluvit, více se jí věnovat…
Každý máme v sobě vnitřního rodiče, takový ten vnitřní hlas, který nám podvědomě říká, co by na to, co děláme a jak se rozhodujeme, řekla mamka/řekl taťka. Mámina závěrečná věta poté, co pragmaticky zhodnotila nějaká pro a proti, bývala: „Zařiď se hlavně tak, abys ty byla spokojená.” Hodně mi to zní v hlavě a vím, že mě to bude provázet do konce života. Taky jsem si vymyslela takový fígl, jak s mámou mluvit, když jsem řešila nějaké dilema, třeba jestli mám dát výpověď a odstěhovat se do jiného města, ale i u mnohem jednodušších situací (jsou hezčí takové nebo makové povlaky na polštářky?). Když jsem o tom hodně přemýšlela před spaním, pak se mi o mamce zdávalo a probírala jsem to s ní ve snu. Síla autosugesce je neuvěřitelná. O co víc mi chyběla máma, o to méně mi chyběli někteří z mých kamarádů. Zcela přirozeně, aniž bych nad tím nějak uvažovala, se mi udělal „filtr na přátele”. Zůstali (a zůstávají) jen ti, s kterými máme vztahy reciproční (vzájemně si dáváme a bereme ze sebe to nejlepší i nejhorší). Uvědomila jsem si, že čas je to nejcennější, co můžu někomu dát, a opravdu mě neba poslouchat hodiny a hodiny výlevy o nespokojených vztazích, v kterých jejich účastníci pořád setrvávají, a dalších pseudoproblémech. Jsou totiž problémy a „problémy”. Nebanalizuju situace jiných, každý máme jinou míru frustrační tolerance, jen pro citové upírství nemám pochopení.
Fáze č. 3: Bolí mě (tělo).
Od té doby, co se to stalo, se hodně zaměřuju na to, jak jsou smrt, truchlení a různé depresivní stavy zobrazeny ve filmech, v literatuře nebo v psychologicky laděných článcích. Když to s tím, co jsem prožívala, nějak rezonovalo, dokázalo mi to pomoct. Co si pamatuju, tak mě upoutalo tohle a tohle (a tohle pomohlo zorientovat se v procesu truchlení), způsobilo mi to katarzi. Kde se tematizoval vztah matky a dcery nebo úmrtí rodiče, u toho mi kanuly slzy. Taky jsem spustila nezastavitelný proud slz u tohohle (protože se tam oslavovala maminka). Brečela jsem a brečívám i u lecjakého kýče, pamatuju si, jak mě rozbrečelo tohle, a mimochodem, předvídatelné TV romance natočené podle Rosamunde Pilcher jsou na to vůbec nejlepší. Řekla jsem si od jisté chvíle, že žádné emoce nebudu dusit, a všechny ty slzy pouštěla ven. To je asi rada, kterou bych dala každému. Dnes jsem schopná se rozbrečet u toho, když paní Váňová s dojetím mluví o tom, jak vytrénovala na Velkou Pardubickou koně, kterému nikdo nevěřil, a on jí to teď vrátil tím, že ten dostih vyhrál. Slovy mé sestry, obecní plačka.
Záviděla jsem ostatním lidem nejen mého věku, že mají mámu, a to i v případech, kdy s ní neměli zdravý a láskyplný vztah. Nemohla jsem si pomoct, záviděla jsem jim, že ji můžou obejmout, pohladit, koupit jí dárek, postěžovat si jí, že je máma může za něco zdrbat. Prostě že můžou někomu říkat „mami”. Uvědomovala jsem si hodně trpce, že mamce nebudu nikdy moci říct žádnou z těchto (tehdy možných) budoucích novinek – že jsem se dostala na doktorát, že jsem dostala skvělou práci, že jsem těhotná, že se budu vdávat. Moje máma nikdy neuvidí mého budoucího manžela, moje budoucí děti nikdy neuvidí moji mamku jako babičku, nikdy k ní nepojedou na prázdniny, nikdy jim nenavaří nedělní oběd, nikdy s nimi nebude zpívat u klavíru, nikdy mi nedá žádnou aktuální radu k výchově dětí. (Ale mám tetu, která je jako moje druhá mamka, a nejlepší macechu. Někdo po smrti mámy nemá už vůbec nikoho.) To všechno bolelo fyzicky. Ráno se mi nechtělo z postele i proto, že jsem se cítila extrémně vyčerpaná, jako kdybych x dní nespala. Bolela mě záda a všechny svaly, přes den třeba zničehonic hlava, žaludek byl dlouho jako na vodě a přepadávaly mě stavy úzkosti, demotivace a pocit, že mám v hlavě vymeteno a nic nedokážu, že je všechno úplně marné a k ničemu.
Dopřála jsem si další věc, na kterou jsem měla zálusk už nějakou dobu. Začala jsem cvičit jógu. Udělala jsem si z ní zálibu, která pro mě měla terapeutický účinek. Za prvé mi dělalo dobře, že mi někdo jiný říká, co mám dělat, protože jsem si sama nebyla jistá tím, kam v životě směřuju, a za druhé jsem u toho dokázala vypnout, několikrát týdně najít aspoň hodinu klidu.
Fáze č. 4: Svět není spravedlivý.
Když mi bylo nejhůř, paradoxně jsem si začala vyčítat, že se přeci mám jak prase v žitě, mám dobré bydlení, perfektní vzdělání, luxusní vyhlídky do budoucna, můžu cestovat, kdy chci a kam chci, koupit si, co chci, že mám všeho více, než kolik reálně potřebuji, a především JSEM ZDRAVÁ. Začala jsem si více všímat lidí, kteří z jakéhokoliv důvodu nemají to, co já. V té době jsem často mluvila s bezdomovci, kteří mě poprosili o drobáky a ke kterým jsem předtím spíš měla ve zvyku obracet se zády. Bylo to zajímavé sociologicky i psychologicky.
Zase to bude znít jako klišé, ale prostě jsem věděla, že musím něco dělat, jinak se z toho všeho pose*u. Někdy v té době se zrodil nápad na DAK. Dejte, kolik snesete. Naštěstí jsem k tomu ponoukla i další své dvě blízké kamarádky, protože sama bych to ve svých stavech naprostého tělesného vyčerpání rozhodně nezvládla.
Z téhle drobné filantropie na různých frontách jsem si vybudovala zvyk. Nejsem totální sluníčkářka, stejně jako není potřebný jako potřebný. Přispívám na různé věci, které mě zaujmou na Hithitu nebo Darujme. A taky pravidelně každý měsíc na projekty, které pro mě mají velký smysl, třeba na mladé vědce, kteří by snad jednou mohli vymyslet lék na raka, nebo nadacím s mnohaletou tradicí, které pomáhají systematicky a účinně.
Fáze č. 5: Všechno hezké máme před sebou.
Lidi mi říkají, že se málo směju, že jsem příliš seriózní a přísná. Většina těch lidí o mě neví nic bližšího a usuzují z letmých dojmů. Myslím, že jsem veskrze pozitivní člověk. Pozitivnější než většina mých blízkých a přátel. Umím si v nejhorších situacích najít něco hodnotného, nějaké ponaučení. V krizi hledám řešení.
Díky tomu, co se nám v rodině stalo, jsem lepším člověkem. Naučila jsem se poslouchat sama sebe a soustředit se na to, abych si plnila sny, byť se zdály být totálně nedosažitelné nebo absurdní a někteří z mých blízkých pro ně neměli pochopení. Chtěla jsem mluvit na konferenci o Haškových povídkách a zmínit tam slovo latrína (splněno). Chtěla jsem jet do Číny a do Ameriky (splněno). Chtěla jsem zažít holčičí survival trip v autě v drsné severské přírodě (splněno). Chtěla jsem se začít věnovat dobročinnosti (splněno). Chtěla jsem mít práci podle svých představ (splněno). Chtěla jsem svítící lampiónky nad postelí (splněno)…
Vím, že jsem to celé zpracovala asi po třech a půl letech. Je to proces, který není možné uspěchat, musí se odžít.
A vím, že všechno hezké, co jsem si vysnila, mě ještě čeká. Štěstí je otázkou volby. A volba je otázkou rozhodnutí.
Kristýně a Lukášovi a všem, kteří prožívají podobnou situaci. (AH)
