O lidech, co mají sny, ale nemají to co my

Nejsem úplně ten typ, co by vymetl každou výstavu, trávil v galeriích spousty hodin, přesto mě ale jednou na internetu jedna zaujala. Neviditelná výstava. To bude na co koukat říkám si a rovnou jsem objednala dva lístky i pro mého milého. Den před tím jsme byli v divadle, ze kterého jsme odcházeli zvesela, tady nám po skončení úplně lehko nebylo, ale zpátky na začátek…

Výstava trvala přesně hodinu a po celou dobu v absolutní tmě. První minuty neustále čekáte, že po rozkoukání začnete vidět obrysy, mhouříte oči, kulíte je ze všech sil, načež po půl hodině vám konečně dojde, že ty oči můžete klidně zavřít, protože mít je na šťopkách je zbytečné mrhání energií. Taky neustále chcete vykřiknout “tak už konečně rozsviť” ale ono pořád nic, jedinou Vaší záchranou je zeď, podél které z větší části expozice jdete (a také člověk před vámi, jehož identita je vám naprosto lhostejná, stejně jako to, žě někdo cizí vás nejistě ohmatává zezadu).

Celou výstavou nás provázel nevidomý Lukáš, jehož hlas ve mě vyvolal představu vysokého charismatického blonďatého muže. Vedl nás postupně sedmi místnostmi, z nichž každá byla úplně jiná. První z nich byl dům, na kterém jsem zprvu nemohla najít ani zvonek, poté hned v předsíni došlo ke srážce s botníkem. “Tyhle trapasy se nám stávají pořád” smál se Lukáš. “Proč se vůbec stydí, když je to tak těžké?” divila jsem se. Lukáš se ve tmě pohyboval jako ryba ve vodě. Orientuje se v prostoru dle ozvěn a má tak vytříbený sluch, že zaslechl když jsem se v mluvící skupince poškrábala na hlavě. Na jedno oko neviděl od narození a to druhé si v šesti letech propíchl hračkou, proto vidí jen obrysy, které postupně slábnou. Pamatuje si barvy, ale v životě neviděl kostel. Jeho přítelkyně je slepá celý život, proto pojem zelená, žlutá, modrá je pro ní něco jako pro nás pojem třetí dimenze. Lukášovi je jedno zda se líčí, ale kamarádi mu říkali, že má vlasy hnědé jako čokoláda, což se mu líbí. Obléká se pěkně hlavně kvůli okolí, protože na takových věcech slepým lidem moc nesejde, nemají z toho požitek. “To jsme tak povrchní, že se slepí lidé kvůli nám musí trápit nad šatníkem?“

Procházeli jsme rušnou ulicí a nedokážete si představit jak těžké bylo pustit se na chvilinku zdi a přejít cestu. Lukáš říkal, že po úrazu ho rodiče vzali do Prahy, kde je speciální škola pro nevidomé. Tenkrát si nedokázal představit, že se někdy pustí máminy ruky.
Ztrátou jednoho smyslu se ty ostatní posílí. V galerii jsme sochy poznávali pohmatem, což zdá se být hračka, já však neuhodla ANI JEDNU. „Jak by bylo krásné, kdyby všechno bylo plastickým písmem a já si mohl přečíst nápis na dveřích, kam vlastně vstupuju” poznamenal Lukáš. To mi nikdy nedošlo.
Po perné procházce v lese mezi stromy, na úplný závěr jsme došli do baru, kde jsem si kecla na pohovku celá šťastná, že mám konečně záchytný bod od kterého se nehnu ani za nic (vyjímkou jedině za trochu světla). Naopak Lukáš nás suverénně obsluhoval, donesl pivo, vodu, nanuky a nechal si za to zaplatit v mincích.

Po tomto zážitku si člověk uvědomí, že dokud ten čas ve tmě skutečně neprožije, „nezkusí být slepý“, nedokáže nevidomé ani trošku pochopit. Schválně zkuste si zavřít oči a prostě jít. Taky to nevydržíte že? Na této výstavě hold musíte.

A dvě věci na závěr: Lukáš nebyl vysoký modrooký blonďák a já nechci chodit ve tmě v lese ne proto, že se tam bojím, ale proto že nechci vrážet do stromů.

Nejsem úplně ten typ, co by vymetl každou výstavu, trávil v galeriích spousty hodin, přesto mě ale jednou na internetu jedna zaujala. Neviditelná výstava. To bude na co koukat říkám si a rovnou jsem objednala dva lístky i pro mého milého. Den před tím jsme byli v divadle, ze kterého jsme odcházeli zvesela, tady nám po skončení úplně lehko nebylo, ale zpátky na začátek…

Výstava trvala přesně hodinu a po celou dobu v absolutní tmě. První minuty neustále čekáte, že po rozkoukání začnete vidět obrysy, mhouříte oči, kulíte je ze všech sil, načež po půl hodině vám konečně dojde, že ty oči můžete klidně zavřít, protože mít je na šťopkách je zbytečné mrhání energií. Taky neustále chcete vykřiknout “tak už konečně rozsviť” ale ono pořád nic, jedinou Vaší záchranou je zeď, podél které z větší části expozice jdete (a také člověk před vámi, jehož identita je vám naprosto lhostejná, stejně jako to, žě někdo cizí vás nejistě ohmatává zezadu).

Celou výstavou nás provázel nevidomý Lukáš, jehož hlas ve mě vyvolal představu vysokého charismatického blonďatého muže. Vedl nás postupně sedmi místnostmi, z nichž každá byla úplně jiná. První z nich byl dům, na kterém jsem zprvu nemohla najít ani zvonek, poté hned v předsíni došlo ke srážce s botníkem. “Tyhle trapasy se nám stávají pořád” smál se Lukáš. “Proč se vůbec stydí, když je to tak těžké?” divila jsem se. Lukáš se ve tmě pohyboval jako ryba ve vodě. Orientuje se v prostoru dle ozvěn a má tak vytříbený sluch, že zaslechl když jsem se v mluvící skupince poškrábala na hlavě. Na jedno oko neviděl od narození a to druhé si v šesti letech propíchl hračkou, proto vidí jen obrysy, které postupně slábnou. Pamatuje si barvy, ale v životě neviděl kostel. Jeho přítelkyně je slepá celý život, proto pojem zelená, žlutá, modrá je pro ní něco jako pro nás pojem třetí dimenze. Lukášovi je jedno zda se líčí, ale kamarádi mu říkali, že má vlasy hnědé jako čokoláda, což se mu líbí. Obléká se pěkně hlavně kvůli okolí, protože na takových věcech slepým lidem moc nesejde, nemají z toho požitek. “To jsme tak povrchní, že se slepí lidé kvůli nám musí trápit nad šatníkem?“

Procházeli jsme rušnou ulicí a nedokážete si představit jak těžké bylo pustit se na chvilinku zdi a přejít cestu. Lukáš říkal, že po úrazu ho rodiče vzali do Prahy, kde je speciální škola pro nevidomé. Tenkrát si nedokázal představit, že se někdy pustí máminy ruky.
Ztrátou jednoho smyslu se ty ostatní posílí. V galerii jsme sochy poznávali pohmatem, což zdá se být hračka, já však neuhodla ANI JEDNU. „Jak by bylo krásné, kdyby všechno bylo plastickým písmem a já si mohl přečíst nápis na dveřích, kam vlastně vstupuju” poznamenal Lukáš. To mi nikdy nedošlo.
Po perné procházce v lese mezi stromy, na úplný závěr jsme došli do baru, kde jsem si kecla na pohovku celá šťastná, že mám konečně záchytný bod od kterého se nehnu ani za nic (vyjímkou jedině za trochu světla). Naopak Lukáš nás suverénně obsluhoval, donesl pivo, vodu, nanuky a nechal si za to zaplatit v mincích.

Po tomto zážitku si člověk uvědomí, že dokud ten čas ve tmě skutečně neprožije, „nezkusí být slepý“, nedokáže nevidomé ani trošku pochopit. Schválně zkuste si zavřít oči a prostě jít. Taky to nevydržíte že? Na této výstavě hold musíte.

A dvě věci na závěr: Lukáš nebyl vysoký modrooký blonďák a já nechci chodit ve tmě v lese ne proto, že se tam bojím, ale proto že nechci vrážet do stromů.