Kontroverzní témata, Náctiletí

Mentální anorexie

Chtěla bych zhubnout, chci být ještě hubenější, jsem strašně tlustá = myšlenkový pochod této choroby.

Mentální anorexie, neboli porucha příjmu potravy, je veřejnosti všeobecně známá, ale jen někteří z nás ví, že touto chorobou postihující převážně mladé dívky, mohou být i ženy vypadající normálně ba dokonce jsou to ty “oplácanější” z nich.

Pojem anorexie v překladu znamená “nechutenství“, což ale může být příznak  i jiných nemocí  (například chřipky atd).

Mentální anorexie je již hotová diagnóza, spočívající v odmítání příjmu potravy za účelem úbytku váhy.

Na oddělení se s mentálníma anorektičkami setkáte často. Z menší části proto, že je dovedou rodiče. Z té větší části proto, že je na nemocniční lůžko doženou příznaky této choroby. Např. deprese, nespavost, kolaps, zácpa s bolestí břicha, svalová slabost, křeče, porucha menstruačního cyklu, atd..

Ze začátku jim věříte každé slovo, protože jsou přesvědčivé a “umí” to s vámi.

“Když teď zhubla, vypadá pěkně, ale pustit domů ji nemůžeme, má to patologicky nastavené v hlavě a chce pořád hubnout dál”.  Řešila jedna má kolegyně svou náctiletou pacientku. Kdy teda nastane čas, že ji vypustíte za brány nemocnice bez obav, že se vám za pár týdnů vrátí kostlivec?

Je to složitější než si umíme představit.

16215913_10208102394106291_362216808_n

Vlastně vždycky ten příběh začne úplně stejně. V kritickém dospívajícím období slouží jako vstupenka do pekel jedna byť nevinná poznámka o váze dotyčné osoby. Ta potom sníží příjem potravy, začne více sportovat a váha letí dolů. Co dále nevinně přilije olej do ohně je počáteční chvála a nadšení okolí, které dokonce burcuje dotyčnou “k lepším výkonům”. Následovně přichází období slábnoucí chvály, zpomalení hubnutí (přirozeně si tělo najednou na malý příjem přivykne) a s ním i pocity selhávání. Do toho se to okolí najednou přestane líbit, všichni říkají: už nehubni, což se v hlavě anorektičky transformuje v závist okolí.

Takže pomyslně přidává plyn a ještě radikálněji redukuje příjem potravy a nepřestává v honu za falešným úspěchem. V tuto kritickou chvíli sláva všem rodičům, co si všimnou a vyhledají odbornou pomoc. I přes prosby, sliby a naléhání.

Sama jsem byla přítomna (a zklamána) u pár podvodů drobounkých dívenek a to pod přímým dohledem v nemocnici! Doma a kdekoli jinde maskovat anorexii je stokrát snadnější.

Dívky s podezřením na poruchu příjmu potravy se v prvních dnech hospitalizace “pouze“ nenápadně sledují. To že chodí sem a tam po chodbě, cvičí ve sprše, dřepují za věšákem, aby je nikdo nespatřil je standardní. Vyhazují jídlo oknem, schovávají ho do tašky, kapes, aby ho na procházce mohly vyhodit. Před ranním vážením se co nejvíce napijí, jen aby ošálily ručičku na váze (to se ovšem v díky ultrazvuku snadno odhalí). Jakmile se vyloučí jiná příčina ztracených kilogramů a je nad slunce jasné, že je nemocná duše, zahájí se psychoterapie s režimovými opatřeními, aby nadále nedocházelo k poklesu váhy.

Jeden tatínek se při léčbě obával, abychom jeho dceru nezačali najednou nacpávat a překrmovat ji. To ale není účelem ani cílem terapie. Pobyt v nemocnici se snaží pouze dívkám vytvořit kladný vztah k jídlu, aby se ho nemusely bát. Pomáhá jim přestat své tělo vidět šeredně tlusté a spolu s režimem je naučí jíst pravidelně, zdravě a vyváženě.

Léčba je to dlouhá a pokračuje potom i nadále po propuštění z nemocnice.

Usnadnit si cestu ke zdraví proto lze s odbornou pomocí a není vždy nutná hospitalizace.

Kupříkladu vzpomínám na jednu z těchto dívek, kdy rodiče chtěli za každou cenu docílit uzdravení sami po svém. I když ze strany lékařů pramenila velká nedůvěra, vyžádali si “návod” a rady jak postupovat v boji s mentální anorexií. Dnes už je to nějaký ten pátek a z pravidelných kontrol u nutriční terapeutky se mi dostalo pozitivních výsledků o ústálení ideální váhy. Dívka sama tvrdí, že má někdy chuť šidit, ale pak si uvědomí, že nechce podvádět své tělo.

A tohle je ten důležitý bod. Přiznat si to. Kdyby při příští kontrole zhubla o půl kila, dostane se ji odpuštění, protože umí sama sobě přiznat, že něco není v pořádku. To je podstatné na cestě k uzdravení – uvědomění si sama sebe a své nemoci.

Previous Post Next Post

You Might Also Like

1 Comment

  • Reply v 4.3.2017 at 16:21

    (ahoj, léčím se z anorexie a založila jsem blog. O mé cestě léčbou, myšlenkách, pocitech a případně i radami a postřehy pro ty, kteří jsou na tom podobně 🙂 http://bezanorexie.blogspot.cz )

  • Leave a Reply