Jak jsem již několikrát zmiňovala, snažím se zamyslet se nad časem stráveným u obrazovky. Jelikož je práce s počítačem nedílnou součástí lékařského povolání (do karet pacientů rukou již lékaři nepíšou), dobu mimo ordinaci řadím do škatulky času „offline“. Tudíž mám více času v parku pozorovat děti, snažící se točit videa s cílem stát se jednou youtubery. Nebo koukat na malé batole v kavárně tupě hledící do tabletu, z něhož si přehrává nezdravě chytlavou melodii zatím, co maminka do něj láduje svačinu. V neposlední řadě mě fascinují regulérně dospělí lidé natáčející se při chůzi po ulici se zaujatým výrazem hovořící k „followerům“.
Náctiletí
Po páteční službě na pohotovosti se v sobotu dopoledne při odchodu z práce cítím navzdory všem slunečním paprskům jako vymačkaný citrón. Zároveň mě však hřeje pocit, že jsem všechno vyřešila a snad i někomu pomohla. Při pohledu na osoby procházející se parkem, mám chuť vyrazit ven a pořádně se nadýchat čerstvého vzduchu, vždyť babí léto mám úplně ze všeho nejradši. Je tady ovšem jedno velké ALE. Nevypadám vůbec tak odpočatě jako všichni okolo. Myslím, že jsem „nemocničně“ infekční na sto honů, ale snažím se to nedávat najevo, abych mohla využít hromadně veřejnou dopravu. Jakmile se v tramvaji svalím na sedadlo, bleskne mi hlavou, že napíšu článek o něčem hodně nepříjemném, jako je noční vzbuzení, o hodně zdlouhavém jako je 24hodinová šichta v práci. Močová infekce, to je to pravé!
Léto pokročilo a i když letos nemám klasické prázdniny, dlouhé letní večery, slunce a všudepřítomné úsměvy mi velmi prospívají. V před, před, před…..minulém článku jste se mohli dočíst, jak jsem se rozhodla změnit stravu a životní styl (http://blogdrklarky.cz/2017/05/09/parado-trp/). Odhodlání mi naštěstí vydrželo dodnes a proto jsem se rozhodla popsat změny, na kterých vidím pokroky jak na svém zdraví, tak na svém těle.
Milovnice snědé kůže, taky chcete být pořád nejlépe celoročně „jako od moře“? Pokud se chystáte s prvním letním sluníčkem vystavit své tělo paprskům, zkuste věnovat i čas přípravě před samotným opalováním. Každý člověk svým odstínem pleti, barvou očí, vlasů spadá pod určitý fototyp a nebo se přinejmenším pohybuje na jejich rozhraní. Dle typu, který je nám dán částečně i geneticky pak lze orientačně odhadnout povahu kůže a riziko spálení. Pozor, neznamená však, že afričanům (fototyp 4, tzn.ten nejvyšší) se rakovina kůže striktně vyhýbá!
Máme tady druhý článek tentokrát zaměřující se na správnou fotoprotekci!
Lidé mají někdy tendeci zapomínat na ochranný faktor už jen proto, aby byli co nejvíce opálení. Pokud chcete předejít rychlému stárnutí kůže, vráskám, bolestivým spáleninám, pigmentovým skvrnám či daleko horším věcem čtěte prosím dále. Nechci Vás strašit, ale kůže jakožto největší orgán (ano orgán!) lidského těla má výbornou paměťovou stopu – jakmile se jednou spálíte, docela dobře si to pamatuje a dalším spálením tuto informaci v kůži neustále “přiživujete”.
Začíná období, kdy se rodiče v ordinacích ptají od jakého věku je vhodné vzít dítě poprvé k moři. Žádný příručka, poučka ani pravidlo neexistuje. Matně si vzpomínám si na svou první dovolenou u moře.. Byly mi tři roky a jeli jsme favoritem do Chorvatska. Leželi jsme s bráchou na zadních sedadlech a nejvíce se těšili až budeme stát ve frontě aut na hranicích a pořád jsme rodiče prosili o probuzení, abychom „tu onu událost!“ náhodou nezaspali. Zaspali, díky bohu. A to je vlastně to jediné co si z dovolené pamatuji, takže to je důkaz, že těm nejmenším je celkem jedno jestli se koupou na Macháči nebo u Jadranu.
Krásný květnový čas plný prodloužených víkendů je tady a mě přes všechny aktivity na psaní článků skoro nezbývá čas. S čím se ale musím svěřit je, že kudy chodím tudy cítím tlak z utaženého pásku na poslední dírce u kalhot. Ne že bych pozorovala extra změnu ve svém jídelníčku přes zimní měsíce, ale přeci jen pod svetrem, bundou a čepicí drobné nedostatky lehce zakryjete nebo jednoduše svou pozornost upínáte jinam.
Co říkáte na 30denní výzvy, které poslední dobou hýbou světem potažmo facebookem?
Pustili jste se už do nějaké? Např. 30dní dřepování nebo 30dní bez alkoholu? Ano jeden měsíc se dá celkem snadno vydržet. Ale většinou, když výzva skončí bez ohledu na viditelný výsledek, přestáváme plnit úkoly, protože přeci už nemusíme. JENOM můžeme.
Protože mám ráda rituály a jejich dodržování mi přináší uspokojení, přidala jsem si jeden večerní do svého života.
Když se nad tím zamyslíte, rituály jsou skvělá věc. Vnáší do života řád a dodržováním pravidel si nevědomky budujete disciplínu, někdo i paměť! Člověk má vnitřní jistotu, že i když celý den stojí za nic, čeká na vás maličkost, kdy se věnujete jen sami sobě a kterou vám nikdo nemůže vzít. Protože jsem ze včelařské rodiny a přivdám se nejspíš do rodiny vlastnící několik rojů, bylo mi doporučeno užívat pár kapek propolisu každý den. Včely medonosné jej tvoří z pryskyřice stromů, květového pylu, k němž přidávají malé množství svých slin. Prostě mňamka!
Před pár lety velký boom, dnes již docela rutinní součást prevence pro mladé dospívající dívky. Na mé státnici z gynekologie u každého studenta na závěr zkoušení zazněla otázka: jste očkován/očkována Cervarixem či Silgardem (název vakcíny)? Ženská část odpověděla jednotně ano, mužská zase jednotně ne. Tehdy mě to donutilo zamyslet se, proč se ptají i kluků, teda jenom do té doby než jsem dostala index a mohla jít slavit.
Období druhé desítky let je pro ženské pohlaví na nic. Každé ráno po probuzení zkoumám, co mi zase kde přirostlo, s nelibým pocitem dopínám bokovky a najednou v odraze zrcadla vidím, že je tu něco respektive někdo „pan Špek“ navíc. Kde se to tam vzalo? Tohle jsem nikdy před tím nemusela řešit! Vracím se ze školy a na kůži mě pobolívají vytlačené rýhy od švů kalhot co se mi zařízly ve vyučování hluboko do kůže.. „Dáš si bábovku?“ ptá se mě máma ihned po příchodu za školy. „Ne děkuji. Nesmím..“ zkoumavě zvedne obočí a dále to neřeší. Jak je to jen možné, že můj o rok starší bratr jí stejně jako já, přesto se podivně vytahuje do výšky zatím co já přibývám úplně někde jinde a to do šířky. Navzdory tomu, že jsme vyrůstali bok po boku téměř bez rozdílu porcí jídel, hladu, výšky a tloušťky, se najednou máme rozcházet?
Chtěla bych zhubnout, chci být ještě hubenější, jsem strašně tlustá = myšlenkový pochod této choroby.
Mentální anorexie, neboli porucha příjmu potravy, je veřejnosti všeobecně známá, ale jen někteří z nás ví, že touto chorobou postihující převážně mladé dívky, mohou být i ženy vypadající normálně ba dokonce jsou to ty “oplácanější” z nich.
K čemu jinému vybízí sobotní zimní den v Praze, než zajít si na pořádný brunch a den zakončit výstavou Czech press photo na Staroměstské radnici.
Každému kdo se rád dívá na fotky všech chutí, tuto nádhernou podívanou doporučuji. Prostě jen nechat plynout čas a odevzdat se okamžiku zachyceného objektivu, který na vás dýchá z fotografií.
Svatá pravda nebo zlatá lež?
Záleží z jakého konce věc uchopíte.
Konzumací soli doplňujeme do těla chlor a sodík, které bezesporu potřebujeme.
Sodík zabraňuje ztrátám vody z těla, ovlivňuje fungování svalů a udržuje nervosvalovou dráždivost.Chlor je zase obsažený v žaludeční šťávě a má na starost rovnováhu mezi kyselým a zásaditým prostředím.
Zní to tak ideálně, že bych nejraději osolila i svatební koláče.
Při nemoci bohužel zkrouhnu své spisovatelské vášně, ale co si neodpustím je vám napsat o jediném pro mě účinném léku na kašel!
Jak jsem již psala v předchozím článku o imunitě, hold někdy (často) kašlu “jak starej tuberák”, kdykoli totiž na mě něco leze, sedne mi to na průdušky. Je to potom zničující, obtěžující a jednoduše to nesnáším.
Regály v lékarně s tématickým nápisem “kašel” jsem už vzala odshora dolů, zleva i zprava. A NIC.