Období druhé desítky let je pro ženské pohlaví na nic. Každé ráno po probuzení zkoumám, co mi zase kde přirostlo, s nelibým pocitem dopínám bokovky a najednou v odraze zrcadla vidím, že je tu něco respektive někdo „pan Špek“ navíc. Kde se to tam vzalo? Tohle jsem nikdy před tím nemusela řešit! Vracím se ze školy a na kůži mě pobolívají vytlačené rýhy od švů kalhot co se mi zařízly ve vyučování hluboko do kůže.. „Dáš si bábovku?“ ptá se mě máma ihned po příchodu za školy. „Ne děkuji. Nesmím..“ zkoumavě zvedne obočí a dále to neřeší. Jak je to jen možné, že můj o rok starší bratr jí stejně jako já, přesto se podivně vytahuje do výšky zatím co já přibývám úplně někde jinde a to do šířky. Navzdory tomu, že jsme vyrůstali bok po boku téměř bez rozdílu porcí jídel, hladu, výšky a tloušťky, se najednou máme rozcházet?
Poprvé za život (poté už často a pravidelně) mě napadne věta: „Jsem tlustá?“ Dostane se mi odpověď:“ samozřejmě že nejsi holčičko, ale to sladké bys tolik na večer jíst neměla.“ Tak – a jsem v tom.
Rozjíždí se kolotoč a já ještě netuším, že se už nikdy nedotočí. Omezuji jídlo a zjišťuji, že už se zase vejdu do bokovek. „Tobě to nějak více sluší“ řekne mi ve škole Pavel a já nabývám dojmu, že mi to před tím neslušelo a ještě víc mi to bude slušet, když budu o něco hubenější. K vysněné postavě mám motivaci, ale situace se začíná komplikovat zvýšenou pozorností okolí, kamarádek a rodičů. Ze začátku mě to trošku zbrzdí, ale velice rychle přijdu na výmluvu jak nejíst společně u stolu, vždyť učení je přeci na prvním místě. Případně si jedno sousto, které pozřu za celý den nechávám na dobu, kdy mě u něj zahlédne co nejvíce lidí. Těchto triků znám nespočet, vymýšlím další a další a moje lhaním se stává mým životním posláním za touhou být co nejtenčí. Pomalu zjišťuji, že cokoli dám do úst mi v břiše udělá neskutečné peklo, je mi pořád strašná zima, všechno oblečení mi padá a už ani tuhý makeup nestačí na zakrytí mé nekvalitní pleti. Pavel si mě přestal všímat. Aha, takže jsem asi pro něj pořád moc tlustá, musím přitvrdit.
Po několika letech
Prosím dvě deci bílého vína a neperlivou vodu. Dělám objednávku směrem k číšníkovi na srazu ze základní školy po 15 letech. Zatím co všichni ostatní studují coctail menu, já vysvětluji, že ty míchačky (plné cukru) opravdu nemám ráda (protože přeci jen bílé víno je zdravé a má nejméně kalorií ze všech druhů alkoholu). Musím se teď hlídat. Ne že bych byla tlustá, to už mám v hlavě srovnané. Ale po tak dlouhém hladovění, prostřídaného epizodami přejídání a následovného hubnutí, mám sklon k rychlému nabírání kil. Mé tělo si nedokáže svou váhu udržet, nedokáže zhubnout zdravě (bez drastické redukce potravy), protože je skrz naskrz prožrané dietama a můj metabolismus co se týče rychlosti je téměř mrtvý. O svém trávení ani nemluvím, někdy mám pocit, že by má střeva potřebovala zakoupit permanentku do fitness centra, jinak se hýbat opravdu nezačnou. Díky nepravidelnému cyklu (lépe řečeno žádnému cyklu) jsem začala brát antikoncepci ve 13 letech a je opravdu těžké nyní tělo přemluvit, aby se začalo chovat přirozeně bez ní. Proč mi nikdo neřekl, jaké je to svinstvo?
Navenek asi vypadám normálně, celkem hezká holka, ale v hlavě mám 13.komnatu plnou diet navždycky. Dodnes, když mě chce někdo např.sestřička u lékaře (nedej bože) zvážit, musím jí trapně poprosit, aby mi počet kilogramů zatajila. Bojím se, že bych se vrátila po stopách diet na začátek základní školy.
Mimochodem Pavel mi ten večer na třídním srazu řekl, že prý jsem se mu vždycky líbila do té doby, než jsem začala „blbnout“. Hmm. Tak dík..
