Krásný květnový čas plný prodloužených víkendů je tady a mě přes všechny aktivity na psaní článků skoro nezbývá čas. S čím se ale musím svěřit je, že kudy chodím tudy cítím tlak z utaženého pásku na poslední dírce u kalhot. Ne že bych pozorovala extra změnu ve svém jídelníčku přes zimní měsíce, ale přeci jen pod svetrem, bundou a čepicí drobné nedostatky lehce zakryjete nebo jednoduše svou pozornost upínáte jinam.
Vnější vlivy mají při psaní velký vliv. Ostatně někteří spisovatelé chytají múzy v kavárnách při sklence vína či v přírodě, mně však pro inspiraci stačí dnešní volný den, který je něčím vyjímečný… je totiž striktně bezmasý. Kolik takových dní v roce je… a ani si to neuvědomuju, ale dneska mám zapnutý v hlavě majáček a dávám si sakra pozor, aby se nezakousla do nějaké té flákoty, co půjde náhodou okolo.
Co říkáte na 30denní výzvy, které poslední dobou hýbou světem potažmo facebookem?
Pustili jste se už do nějaké? Např. 30dní dřepování nebo 30dní bez alkoholu? Ano jeden měsíc se dá celkem snadno vydržet. Ale většinou, když výzva skončí bez ohledu na viditelný výsledek, přestáváme plnit úkoly, protože přeci už nemusíme. JENOM můžeme.
Tento článek jsem se rozhodla věnovat své vlastní zkušenosti s akupunkturou. Ráda zkouším nové věci, pečuji o sebe a hlavně o své zdraví , i když nemám žádný akutní problém. Říkám si, že je vždycky co zlepšovat. Mám pro to takový svůj výraz „moje prevence“. Jelikož jsem za poslední půlrok obrátila svůj život naruby a moje hlava někdy doslova nestíhala pobrat všechny ty změny, musela jsem spustit kotvu a najít pevnou půdu pod nohama. Dlouho jsem uvažovala o akupunktuře, protože mám ve svém okolí blízké, co ji využívají, ať už je to pro bolest zad, odstranění stresu, či k pomoci ovládaní své chuti na jídlo … to nejdůležitější je – jsou spokojení.
První jarní den je sice „až“ zítra, přesto když vyjdete ráno z domu na ulici a nadechnete se, v nose vás nic mrazivého neštípe. Spíš si pomyslíte, že ten péřový kabát co máte na sobě, bude třeba zazimovat. A začnete se těšit na nové tenisky, které vytáhnete jakmile poslední zbytky špinavého sněhu roztají a chodníky budou suché, dávajíc najevo, že je načase odhalit kotníky. Tak jak se probouzí příroda po zimě, probíráme se i my. A co si budeme povídat, bývá někdy obtížné se dostat do tempa. Časopisy mění titulky z hubnutí po vánocích na jarní detox a každý z nás přemýšlí, jak a z čeho načerpat energii. Asi neexistuje jednorázový způsob, teda pokud se zrovna nechystáte na měsíční dovolenou do teplých krajin. My pracující smrtelníci si musíme poradit v našich krajinách sami
Protože mám ráda rituály a jejich dodržování mi přináší uspokojení, přidala jsem si jeden večerní do svého života.
Když se nad tím zamyslíte, rituály jsou skvělá věc. Vnáší do života řád a dodržováním pravidel si nevědomky budujete disciplínu, někdo i paměť! 
Člověk má vnitřní jistotu, že i když celý den stojí za nic, čeká na vás maličkost, kdy se věnujete jen sami sobě a kterou vám nikdo nemůže vzít. Protože jsem ze včelařské rodiny a přivdám se nejspíš do rodiny vlastnící několik rojů, bylo mi doporučeno užívat pár kapek propolisu každý den. Včely medonosné jej tvoří z pryskyřice stromů, květového pylu, k němž přidávají malé množství svých slin. Prostě mňamka!
Porod dítěte je jistě pro každou ženu intenzivním zážitkem (ne všechny intenzivní zážitky jsou však jen pozitivní, nebo jen negativní). Spousta bolesti, starosti, obav… dnes je již celkem normální, že tuto chvíli s rodičkou sdílí i otec dítěte. Zamyslely jste se však někdy nad JEHO pocity? Co skrývá za sebevědomým výrazem, který se chlap snaží na obličeji držet celých devět měsíců těhotenství?
Zima je už dávno tady a s ní i zimní sporty. Já osobně miluji lyžování a kdybych mohla jmenovat jediného člověka, který mi tuto lásku v dětství vypěstoval, byla by to Darina. Darina byla lyžařská instruktorka na Červenohorském sedle a jak to přesně dokázala si už nepamatuju, ale vím, že byla mým vzorem. Krásná, milá a mí rodiče jí měli taky rádi. Ač jsem byla hrozné motovidlo, nějakým zázrakem jsem první den jezdila v lyžařské školičce jako starý mazák a druhý den už vyjela na vleku dospělácký svah, abych předvedla rodičům, že možná ze mě nebude doktor, ale skokan na lyžích. Naštěstí se tak nestalo.
Pro někoho společenská událost, pro jiné zas živá voda.
Věnovat tomuto lahodnému nápoji článek mě napadlo na základě víkendového festivalu kávy, který byl zážitkem nejen pro mé chuťové buňky, ale také pastvou pro oči i pro duši.. No jen si to představte, venku pošmourno, prší a vy kráčíte z pokoje do pokoje Kafkova doma a zahříváte se šálky kávy na sto způsobů, v mém případě stojíte u stanoviště Lindt na ochutnávce čokolády a sbíráte odznáčky (viz foto). 🙂
Po podzimním prodlouženém víkendu v německém Münsteru, krásném vestfálském městě nacházejícím se v srdci severního Porýní mi nedá jinak, než napsat tento článek.
Nebyl to totiž výlet ledajaký, ale plný zážitků, prožitý především v rodinné atmosféře, co může být víc?
Mé sestřenice žíjící právě zde jsou mým rodinným vzorem. Krom toho, že jsou mladé, krásné a inteligentní (opravdu ano!!), jsou to především maminky s velkým M.
Nejen čisté boty a pěkné zuby, ale i pleť je to, co vystavujeme každý den na odiv široko daleko. Někdo má to štěstí, že celý život vypadá jako porcelánová panenka, „my uheráci“ ale víme své.
Všichni z nás, co jsme si prošli obdobím puberty asi z vlastní zkušenosti můžeme potvrdit, že právě v tomto čase dochází k nadprodukci mazu, ten ucpává póry, čímž se tvoří příznivé prostředí pro bakterie, které si na naší pleti začínají dělat diskotéku. Až 90% teenagerů trápí pupínky (zbylých 10% tímto vyzývám k minutě ticha za naše beďary), s překonáním tohoto bouřlivého období se procenta sice snižují, bohužel ne k nule (nyní prosím hodinu ticha za moje beďary, které mě trápí ve 25letech).
Dřív než poběžíme k panu doktorovi a je jedno v jaké fázi života se právě nacházíme, měli bychom si sáhnout do svědomí co se týče správné životosprávy a dodržovat pár základních rad:
Nejsem úplně ten typ, co by vymetl každou výstavu, trávil v galeriích spousty hodin, přesto mě ale jednou na internetu jedna zaujala. Neviditelná výstava. To bude na co koukat říkám si a rovnou jsem objednala dva lístky i pro mého milého. Den před tím jsme byli v divadle, ze kterého jsme odcházeli zvesela, tady nám po skončení úplně lehko nebylo, ale zpátky na začátek…
Páteční večer (14.10.) se nesl v duchu vskutku slavnostním.
Po skončení pracovní doby jsem sedla na vlak a uháněla z Prahy na Moravu, abych stihla otevření nového medicentra v Krnově, které se konalo přímo v srdci města, v historických prostorech bývalé komerční banky u pošty.
Už když vejdete do této budovy, dýchne na vás atmosféra starší doby i přes veškeré moderní vybavení a cítíte se rázem “slavnostněji” než při cestě do večerky.
Proč zakládám tento blog? Proč studium medicíny a proč zrovna povolání lékařky?
Odpověď je jednotná. Protože mám pocit, že to všechno dává smysl. Baví mě hodně věcí, dokážu si představit stovku povolání, která by mě možná naplňovala, ale v medicíně vidím „něco víc“. (Jako úplně malá jsem chtěla být dle mých slov „baličkou sálámů“ – jen pro upřesnění – to do těch „stovek“ dreamjobů již nepatří“) 🙂 Prostřednictvím tohoto blogu bych chtěla rodičům ukázat, že lékaři nejsou jen chodící učebnice a že jsme schopni se radit, diskutovat o rodičovské péči a zdraví nás i našich dětí.